Jsem mimino odkojené dýmem z komínů pod Českým středohořím, ale na příkrmy čerstvým lázeňsko-sudetským vzduchem mě ve dvou letech přesunuli na západ Čech. Praha, mé současné bydliště, mi dala lásku a rodinu a taky Bellu. A i po letech vášnivých debat s rodilým Pražákem pevně doufám, že ne trvalý domov…
Chodila jsem na gymnázium v době, kdy byl internet teprve v rozpuku, a pak vystudovala bohemistiku s vědomím, že je to obor, který mě baví, ale živit se jím nejspíš nikdy nebudu. Doteď to platí a myslím, že svět vědy žádnou velkou ztrátu neutrpěl.
Odmalička jsem „holka od koní“. Je to diagnóza, to je fakt. Ale žít se se mnou dá, taky jsem se nakonec vdala. I s tím koněm, kterého jsem si po letech půjčování od jiných konečně pořídila – a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.
Jsem taky nadšená běžkyně – etapářka. Mám za sebou životní období, kdy byl jen běh, a pak fáze, kdy nebyl vůbec. Ale je to něco, bez čeho nemůžu dlouhodobě být. Stejně jako bez vůně lesa, trávy a toulek přírodou. Mohla bych celé dny jen chodit a chodit, kdekoli mimo hluk měst, a nic by mi nechybělo.
Taky mě baví cestovat. Hrát na klavír. Skládat puzzle. Cvičit jógu. Číst dobré knížky. Jezdit na kole, na běžkách… Zkrátka všechny ty věci, které se s malými dětmi sice nevylučují, ale času je na ně o dost méně, než bych si přála. Protože teď jsem hlavně máma – a už to nikdy nebude jinak.