Archiv autora: Katka

Běžcova euforie aneb Nejdelších 21 097,5 metru v mém životě

Mimo „mainstreamový“ blogerský proud pro ty, kdo mi rozumí – v duchu Zátopkových slov: Pták létá, ryba plave a člověk běhá. Ale já jsem měla pocit, že taky létám. Uběhla jsem totiž půlmaraton – i když „jen“ v tréninku sama se sebou a ne v pětitisícovém davu. V pátek ráno před dvěma týdny jsem se probudila do mrazivého zasněženého rána. Teploměr ukazoval čtyři stupně pod nulou, na chodníku ležel nový bílý poprašek. Nechtělo se mi, nechtělo… ale březnový Hervis 1/2Maraton se blíží a mně už delší dobu vrtalo hlavou, jestli má vůbec cenu jít se tam ztrapňovat. A protože...

Read More

Pomáhat a chránit: Kdo, komu, koho? A co na to jezevčík?

Našli jsme psa. Bez páníčka, bez známky, bez sebe. Tak jsme ho naložili a chtěli po institucích všeho druhu, aby nám pomohly. V českém Kocourkově se ze zdánlivě jednoduchého úkonu vyvinula infarktová anabáze. Byli jsme s přítelem na chalupě u kamarádky v jedné vesnici nedaleko Kostelce nad Černými lesy. V neděli dopoledne jsme se vraceli zpátky do Prahy a při průjezdu Louňovicemi nedaleko Říčan jsem najednou vykřikla: „Brzdi!“ U krajnice se motal pes. Dlouhosrstý jezevčík, už značně starý a prošedivělý a především viditelně vystrašený a dezorientovaný. Rozhodně nevypadal jako zkušený vesnický samovenčič, který je ve svém rajónu (spíš bych...

Read More

Jak šel ke dnu Titanik a má pověst s ním

Při nedávném večerním posezení s kamarády přišla řeč na největší trapasy, jaké se nám kdy staly. Protože svůj osudný zážitek z Itálie už asi nikdy nedokážu překonat, podělím se o něj, aby ti, kteří šlápnou na ulici do hovínka a celý den se kvůli tomu vztekají, viděli, že život je příliš krátký na to, abychom se nechali vytočit maličkostmi. Svoje poslední opravdové prázdniny – tedy ty mezi maturitou a nástupem na vysokou školu – jsem si hodlala opravdu užít. Kromě jiného jsem tedy koncem srpna vyrazila se svou nejlepší kamarádkou do Itálie. Na rozdíl od zkušené harcovnice na vedlejším...

Read More

Každý máme svou Aljašku aneb Co je právo na štěstí?

Proč tak často děláme to, co „musíme“, a strašně málo to, co „chceme“? Na jaře běžel v kinech film Into the wild, v Česku uváděný pod názvem Návrat do divočiny. Bylo to snad poprvé, co jsem v kině zažila, že po posledním záběru nastalo hrobové ticho, lidi seděli v sedačce každý zabraný do svých myšlenek, nikdo se nezvedal s prvním titulkem… Byl to jeden z mála snímků dostupných v běžné distribuci, na které nezapomenete s odchodem ze sálu. Před nedávnem jsem si konečně přečetla i knížku, jež sloužila jako předloha filmu. Příběh Christophera McCandlesse rozvíjí pochopitelně mnohem šířeji a...

Read More