Archiv autora: Katka

Když se ti chce brečet, směj se. Ne naopak!

Půl sedmé večer. Běžný dvoupokojový byt na pražské periferii. V bytě se nachází čtyřiatřicetiletá žena, dvouleté batole, půlroční miminko a kočka. Muž není doma, přestože to slíbil. Žena je poněkud nervózní, ale navenek se tváří, že vše je sluncem zalité. To není scénář z filmu, ale výchozí zápletka pro jeden typický večer, kdy uspávám děti bez Šampóna. Ve dvou je večerní ukládání pohoda, protože síly jsou vyrovnány jedna ku jedné. Jsem-li na to sama… no, čtěte dál. Samozřejmě nechci Honzíka vyhánět pryč od miminka, naopak ho zapojuju, co to jde. Jenže je zkrátka ještě ve věku, kdy ne všemu rozumí,...

Read More

Tajemství Bellina deníku

Když někomu prozradím, že mám koně, obvykle si o mně lidi začnou myslet, že musím být nechutně bohatá. Jsou takoví, kteří to i nepokrytě řeknou. Odpovídám jim, že mají pravdu. Jsem nechutně bohatá – co do zážitků a inspirace, které takový kůň dává. Jinak je to spíš naopak. Kdo má koně, ten nikdy majetný nebude, leda si ho už jako boháč pořídil. Tohle je můj vůbec první text, který o Belle píšu, ačkoli jsem to měla v plánu od prvního dne, co jsem si ji pořídila. Nicméně jsem si od začátku psala pracovní deník, kam jsem zaznamenávala všechno podstatné, abych...

Read More

Když nemůžeš, můžeš třikrát tolik

Bývaly doby, kdy jsem o tomhle heslu byla ochotná diskutovat celou věčnost. Obvykle se to čirou náhodou dělo při sportu. Třeba na běžkách. Jedete s někým, kdo je o deset tříd jinde, a pořád ho ne a ne dohnat. Dotyčný pokaždé čeká na kopečku, směje se od ucha k uchu, a ve chvíli, kdy k němu konečně s plícemi vyplivnutými do sněhu dorazíte na vzdálenost pět metrů, jen prohodí: „Dobrý? Tak jedem!“ a zase zmizí v dáli s úvodní hláškou na rtech. Od doby, co mám děti, můžu potvrdit, že je to skutečně pravda. Když si myslíte, že už fakt nemůžete, vlastně jste...

Read More

Proč zakládám blog

Každý den si uvědomuju čím dál víc, jak strašlivě zapomínám. Hlavně od doby, co mám děti. Ačkoli můj muž tvrdí, že si pamatuju i to, co se nestalo a co nikdy neřekl, já vím svoje. Co si nenapíšu, nevím. Kdyby šlo jen o to, že týden dní přemýšlím, jak se jmenuje ta herečka z Přátel, je to asi celkem jedno. Jenže fakt, že mi paměť vypovídá službu, si bohužel nejvíc uvědomuju v souvislosti s dětmi. Zažívám s nimi toho tolik, že jedna událost přebíjí druhou v rychlém sledu a mě mrzí, že některé si už prostě vybavuju jenom stěží nebo vůbec....

Read More

Žena a parkování

Od přírody jsem spíše pesimista, který chce být příjemně překvapován. A proto mi nevadí, že jsem občas za blbce. Mí blízcí by dokonce řekli, že většího pesimistu snad svět nemá. Málokdy se umím opravdu bezprostředně radovat – obvykle totiž na každé dobré věci vidím i milion těch potenciálně špatných, co hrozí. Příklad: jedeme na hory a zatímco všichni ostatní se těší, moje první reakce je „ježišmarja, to zas bude ostuda a proplatí mi pojišťovna tu zlomenou nohu?“ (nutno dodat, že na lyže jedu tak jednou za pět let, takže v tomto případě je pesimismus myslím i na místě). Být...

Read More