Archiv autora: Katka

Když nemůžeš, můžeš třikrát tolik

Bývaly doby, kdy jsem o tomhle heslu byla ochotná diskutovat celou věčnost. Obvykle se to čirou náhodou dělo při sportu. Třeba na běžkách. Jedete s někým, kdo je o deset tříd jinde, a pořád ho ne a ne dohnat. Dotyčný pokaždé čeká na kopečku, směje se od ucha k uchu, a ve chvíli, kdy k němu konečně s plícemi vyplivnutými do sněhu dorazíte na vzdálenost pět metrů, jen prohodí: „Dobrý? Tak jedem!“ a zase zmizí v dáli s úvodní hláškou na rtech. Od doby, co mám děti, můžu potvrdit, že je to skutečně pravda. Když si myslíte, že už fakt nemůžete, vlastně jste...

Read More

Proč zakládám blog

Každý den si uvědomuju čím dál víc, jak strašlivě zapomínám. Hlavně od doby, co mám děti. Ačkoli můj muž tvrdí, že si pamatuju i to, co se nestalo a co nikdy neřekl, já vím svoje. Co si nenapíšu, nevím. Kdyby šlo jen o to, že týden dní přemýšlím, jak se jmenuje ta herečka z Přátel, je to asi celkem jedno. Jenže fakt, že mi paměť vypovídá službu, si bohužel nejvíc uvědomuju v souvislosti s dětmi. Zažívám s nimi toho tolik, že jedna událost přebíjí druhou v rychlém sledu a mě mrzí, že některé si už prostě vybavuju jenom stěží nebo vůbec....

Read More

Žena a parkování

Od přírody jsem spíše pesimista, který chce být příjemně překvapován. A proto mi nevadí, že jsem občas za blbce. Mí blízcí by dokonce řekli, že většího pesimistu snad svět nemá. Málokdy se umím opravdu bezprostředně radovat – obvykle totiž na každé dobré věci vidím i milion těch potenciálně špatných, co hrozí. Příklad: jedeme na hory a zatímco všichni ostatní se těší, moje první reakce je „ježišmarja, to zas bude ostuda a proplatí mi pojišťovna tu zlomenou nohu?“ (nutno dodat, že na lyže jedu tak jednou za pět let, takže v tomto případě je pesimismus myslím i na místě). Být...

Read More

Kurz sebeobrany odhalí krutou realitu

Mám za sebou kurz sebeobrany pro ženy. Kromě toho, že jej vede má kamarádka, která mě k účasti dlouho ponoukala, mě k tomu přiměl především nepříjemný zážitek z doby nedávné. Cestou domů od tramvaje mě v ulici, kde bydlím, zastavil cizí chlap s dotazem „Co máš v tý kabelce?“. Že to nebyla konverzační otázka, je asi jasné. Nezjistil to jen díky tomu, že se v danou chvíli otevřely dveře domu, před kterým mi zastoupil cestu. Chlap pak zcela pokojně pokračoval v chůzi jakoby nic, a já jsem si teprve doma uvědomila, co se vlastně stalo, a že jsem neudělala...

Read More

Rvačka v tramvaji…

… aneb Kdo vychovával tyhle „děti“? O víkendu jsem jela tramvají z Barrandova. Nastoupila jsem na konečné zastávce do té nejnovější, kterou tvoří jediný dlouhý vagon. Seděla jsem přibližně uprostřed, když asi po třech zastávkách přistoupila zhruba osmi – desetičlenná skupinka mladých kluků. Mám prachmizerný odhad na věk lidí, takže můj odhad, že jim bylo kolem 19 – 20 let, nemusí být úplně přesný, ale pro popis událostí to stačí. Měla jsem na uších sluchátka, takže jsem moc nevnímala, co se děje kolem, dokud si dva z těch kluků nesedli proti mně (seděla jsem na čtyřsedačce) a s upřeným...

Read More