Archiv autora: Katka

Šunka, do toho! Aneb Jak to bylo s maratonem

Dala jsem si měsíc na to, abych si utřídila dojmy a pojmy a sepsala něco málo (haha) o jednom z nejsilnějších životních zážitků. Kdybych se do psaní pustila den poté, nedozvěděli byste se kromě toho, že to bylo BOŽÍ, vůbec nic. Takhle jsem už schopná říct k maratonu víc. Bohužel pro vás až moc. Berte to tak, že tohle povídání věnuji sama sobě a svému budoucímu já, až se začne hroutit během přípravy na další maraton. Nebo co to vlastně příště bude… Na začátku bylo slovo. Respektive osm slov: Jednou bych si ten maraton taky chtěla zkusit. S tehdejším...

Read More

Já sám. Já sám! Já sáááááááááááááááám!

Už je to tu zas. Někdo to nazývá obdobím vzdoru. Já spíš obdobím zmaru, protože je to marný, je to marný, je to marný. Můžete být sebevíc milující rodič, ale stejně nikdy nevymyslíte dobré řešení. Jak z pohledu dětí, tak jiných lidí, kteří vědí nejlíp, co jste měli udělat. Zvláštní, že to nikdy neřeknou předem, než začne ten hysterák. Zásadně až po něm. U Honzíka nastoupila fáze, kterou jsem si pracovně nazvala NEVÍM, CO CHCI, ALE ROZHODNĚ CHCI NĚCO JINÝHO NEŽ TY. V lepší dny jsem zenová matka, která trpělivě vysvětluje. K ničemu to není, mimochodem. V horší dny se schyluju k podlostem, které...

Read More

Ta kráva s těma kobercema

V dnešní době je všechno snadné. Chcete se na internetu zbavit nepotřebných věcí – a kromě nich se zbavíte také iluzí. Pokud ještě ohledně virtuálního světa nějaké máte. Podnikli jsme s Šampónem dvacátý sedmý marný pokus dodat našemu 2+kk přecpanému věcmi zdání vzdušného moderního bytu pro mladou rodinu. Designérskému stylu „další pokoj nevyčarujeme, tak koupíme aspoň novej koberec“ padly za oběť i dva kusové dětské koberečky, takové ty se silnicemi, co je děti milují. Loňský rok, kdy se nám věci v bytě začaly množit exponenciální řadou a zarytě odolávaly jakýmkoli pokusům o regulaci (nezabral ani údajně neporazitelný manuál Marie Kondo), byl...

Read More

Kde já mohla bejt, mít o deset let a kilo míň…

Tahle parafráze na Heduš Homolkovou a její nezapomenutelnou baletní scénu v lese mi vyvstane na mysli pokaždé, když podám nějaký sportovní výkon. Protože to bych nebyla já, abych na všem nehledala nějaké ALE. Naposledy tuhle v sobotu, když jsem se po x letech postavila na trať běžeckého závodu. Léta jsem si jaksi myslela (a ještě mě to v lecčems nepřešlo), že nejlepší je dělat si věci jen a pouze po svém. Alibisticky jsem tomu říkala intuice, selský rozum, naslouchání svým pocitům. Někdo normální – a nemusíme pro něj chodit daleko, jen na gauč dva metry ode mě – by to formuloval tak,...

Read More

Když přijde pád… vede cesta už jen vzhůru

2017/2018 Konečně přišel den, kdy jsem si přiznala, že sama si už neporadím. Nová životní etapa s dítětem, posléze dvěma dětmi, byla natolik silná, že dokonale přebila pětadvacet let s koňmi. Moje dosavadní zkušenosti neměly na misce vah šanci proti strachu, který s mateřstvím přišel. Posun nastal v tom, že jsem konečně dokázala pojmenovat své obavy nějak konkrétně. Nebála jsem se, že se Bella splaší nebo že bude vyhazovat. Nikdy nic takového nedělala, a ani ve chvíli, kdy jsem na ní jela a ze stresu se doslova klepala, to nedošlo tak daleko, aby byla neovladatelná. Já se bála jiné věci. Že udělá v leknutí...

Read More