Dala jsem si měsíc na to, abych si utřídila dojmy a pojmy a sepsala něco málo (haha) o jednom z nejsilnějších životních zážitků. Kdybych se do psaní pustila den poté, nedozvěděli byste se kromě toho, že to bylo BOŽÍ, vůbec nic. Takhle jsem už schopná říct k maratonu víc. Bohužel pro vás až moc. Berte to tak, že tohle povídání věnuji sama sobě a svému budoucímu já, až se začne hroutit během přípravy na další maraton. Nebo co to vlastně příště bude…

Na začátku bylo slovo. Respektive osm slov: Jednou bych si ten maraton taky chtěla zkusit. S tehdejším batoletem a čerstvým miminem u prsu jsem přidala dovětek, že si takovou událost nadělím ke čtyřicátinám, a tak jsem se nechala ukolébat jistotou, že ji Šampón zařadí na úroveň jiného mého gaučového výkřiku – chtěla bych udělat shyb. Ale tentokrát mi to tak snadno neprošlo a já dostala k Vánocům startovné na květnový pražský maraton. S mužem jsem nemluvila skoro celé svátky. Na Silvestra mi rozvázal jazyk alkohol, a když jsme spolu na Nový rok symbolicky vyběhli, přestala jsem s ním mluvit zase. Půlhodina ve sněhu mě utvrdila v přesvědčení, že takhle rafinovaný způsob, jak se zbavit vlastní ženy, ještě nikdo nevymyslel.

Jsem celoživotní nadšená (a mizerná) běžkyně. Běhání ke mně neodmyslitelně patří, jenže stejně tak ke mně patří Bella, knížky, u kterých nevnímám svět, řada dalších aktivit a především v posledních letech dvě děti. Běh dostával po jejich narození na frak nejvíc… Bellin úraz a následná nutnost přestěhovat ji na dobu neurčitou mimo Prahu jsou něco, co si v sobě řeším doteď. Ale jedno pozitivum celá ta anabáze přece přinesla – doslova mě vehnala zpátky do náruče běhu, protože najednou byl na něj čas. A k tomu se přidala moje bytostná potřeba i nadále dělat něco živočišného, přírodního, po čem budu chodit domů špinavá, zpocená, zablácená, totálně vyřízená – a spokojená. A Šampón tohohle nastavení zákeřně využil.

Kdy jsem to začala brát vážně? Hned. Nevěřila jsem, že to dokážu, ale ani na okamžik mě nenapadlo, že bych to nezkusila. A jakmile jsem se přehoupla přes ty nejbolavější zimní týdny, nával běžeckých endorfinů mě totálně pohltil. Běh – a podle mě každý sport – je jako droga. Čím víc dostanete, tím víc chcete. To neustálé posouvání vlastních limitů je sakra návykové. Kupodivu je návykové i to utrpení. Jsem od přírody spíš fňukna a bolestínek, řekla bych, ale co se týče běhu, líbí se mi jít až na krev, pokud to má smysl. Ne že bych potřebovala nutně zažívat extrémy typu Dokud se nepobleješ, tak to byl hovno trénink, ale souhlasím s tvrzením, že opravdová krása se rodí jen z bolesti a utrpení a bez bolesti není radosti.

Můj bod nula nenastal toho prvního ledna, ale koncem dubna, kdy jsem si konečně musela přiznat, že to nedám. Nakupila jsem všechny amatérské chyby, které nakupit šlo. Místo maratonu jsem zalehla s antibiotiky a definitivně pochopila, že má-li mi to utíkat, musím respektovat, že mi ve skutečnosti neuteče nic. Jinými slovy – když je ti blbě, vyprdni se na běhání a nejdřív se vymaroď. A poslouchej trenéra, i kdyby to byl stokrát tvůj manžel!

*

Červenec, Krkonoše, Benecko. Ostrá manželská debata probíhající na úpatí kopce Žalý, před námi dva kilometry nepřetržitého prudkého stoupání. Pro Šampóna průměrný sportovní počin, pro mě bolestivá záležitost fyzicky (ani na třetí pokus to zkrátka nedám na jeden zátah) a hlavně psychicky – s každým metrem kopce ze mě prýští frustrace, že po půlročním tréninku si připadám stejně marná jako v lednu a navíc byla veškerá snaha k ničemu. A pak najednou večer sedíme celá společnost u stolu a ani nevím jak, bavíme se o říjnovém maratonu v Třeboni. Ha! řekne Šampón. Haha! na to já.

A najednou jsem fakt tady. Na startu.

Šunka, do toho! Šunka, do toho! křičí ty dvě malé postavičky u trati. Mí oddaní a naprosto nekritičtí fanoušci.

*

Jakmile jste žena a máte dítě nebo děti, přestáváte být pánem svého času. To není stěžování, to je zkrátka fakt. Takže chcete-li si plnit sny, musíte být buď bohatí, abyste si mohli kupovat čas, nebo klidně chudí, ale šťastně vdaní, abyste měli manžela, který vás ve vašem snu podpoří.

Nebudu lhát, v posledních měsících to u nás často drhlo velmi intenzivně. Oba jsme měli své velké „projekty“ a oba jsme je považovali v určité fázi za to nejdůležitější na světě. Někdy to byla opravdu vysoká škola logistiky, ale zvládli jsme to. Protože Šampón chtěl, abych si svůj sen splnila, a dělal všechno pro to, aby to šlo. Teď nemluvím o tom, že mi vymýšlel tréninky, ale že mi umožňoval, abych je vůbec mohla absolvovat.

No a moji dva malí bubíšci… ti mi pomáhají zkrátka už jen tím, že jsou. Letos jsem běžela pět závodů a u každého byli. A u každého se s maminkou radovali, jako kdybych zvítězila na olympiádě.

Jenom máme od jisté doby problém se skandováním. Když jsem totiž běžela pětku u rodičů v lázních, vyhrál ji jistý pan Šunka. Kluci fandili v cílové rovince s babičkou a po vzoru ostatních lidí hulákali Šunka, do toho! A tenhle slogan si nekompromisně ponechali pro všechny další závody i závodníky. Ale protože onen pan Šunka shodou okolností vyhrál i ten maraton v Třeboni, nakonec je to vlastně hezky symbolické.

*

Lehkost a dech. Dvě základní pravidla, která mi Šampón a Miloš Škorpil vštípili. Lehký krok, lehký dech. Když jedno nebo obojí začne těžknout, uber a zpomal. Neřeš čas, rychlost, soustřeď se jen na tyhle dva pocity. Začni zvolna, až pak přidávej. Nenech se vybláznit. Do třicátého kilometru šetři síly. A pak se můžeš zničit, to už zkrátka doběhneš.

Tak si to tedy beru k srdci. Tak moc, že první tři kilometry zdolám tak „rychle“, jako jindy pomalu pět. A protože mám jisté tajné ambice, dochází mi, že bych asi přece jen měla trochu řešit, jak to s tím tempem je. Začnu se proto lísat k ostatním závodníkům. Především těm, co mají na ruce chytré hodinky. Ostatně maraton je fakt dlouhý a i samotář jako já brzy zjišťuje, že když část trati absoluvuje v družném hovoru s někým jiným, utíká to o dost svižněji.

Připojuju se ke svérázné dvojici otec-syn z Poděbrad. Tatínek s plnovousem běží jen v epesních trenýrkách (je sedm stupňů). „Triko jsem nevoblík patnáct let,“ sděluje mi jako první. Zajímalo by mě, kde ten pán pracuje. Svého osmnáctiletého syna neustále častuje otázkou „Dobrý?“, a když klučina po druhé občerstvovačce nechává otce vzadu a vyráží se mnou napřed, dozvídám se, že až do dnešního dne nikdy v životě nesportoval, nepočítáme-li FIFU na playstationu. Otec ho ale vyhecoval, a tak si čtrnáct dní před maratonem naordinoval každý den přesně deset kilometrů. „Mám jednoduchou taktiku. Co nejdýl běžet naplno, aby ta část, kdy už nebudu moct, byla co nejkratší.“ Nechci panikařit, ale docela mám o něj s touhle sportovní minulostí a svérázným přístupem obavy. Až do třináctého kilometru klušeme spolu, pak udělám pár kroků a najednou vedle mě není. Z výsledkové listiny ale později vyčtu, že doběhl i s tátou zhruba hodinu po mně. Takže i takhle to jde!

*

Na druhou stranu teprve když jsem se rozběhla zase sama a za své, začala jsem si všechno vnitřně užívat. Běh je osamělý sport. Asi proto ho já jako bytostný introvert tak miluju. Uvědomuju si to silně zrovna teď na podzim, kdy ráno vyběhnu do mlhy, lezava a při troše štěstí se dlouhé minuty i hodiny pohybuju v přírodě, kde až na pár pejskařů nepotkám živou lidskou duši a mým jediným průvodcem je vlastní dech a šustění spadaného listí pod nohama. Miluju to ticho, tu páru jdoucí od pusy, ten okamžik, který se mi pravidelně dostavuje zhruba po půlhodině poklidného běhu – přepnutí mysli ze sportovního módu do stavu čisté hlavy a přemýšlení. Nebylo to tak samozřejmě vždycky, jde to ruku v ruce s kondicí, ale teď si nejvíc užívám ten pocit, že běžím – a přitom právě ani nevnímám, že běžím. Tělo se fyzicky hýbe, ale hlava je čistá a já si za těch deset kilometrů vyřeším tolik věcí!

Ale vocamcaď pocamcaď, všeho moc škodí. A při tréninku na maraton jsem i já narazila na své limity a začalo mě štvát, že jsem na to furt sama. Ze dvou důvodů. Jednak běhám bez jakýchkoli technických vymožeností a nedokážu vůbec odhadnout své tempo a čas, což by se někdy fakt hodilo. A jednak mít parťáka je výborná motivace, která pomůže ve chvíli, kdy máte krizi a nechce se vám nebo to ani nejde. Mně nějaká spřízněná duše nejvíc chyběla v kopcích.

Moje tréninky nezahrnovaly žádné extra dlouhé kilometráže, což možná někoho překvapí. Ale ukázalo se, že měl Šampón pravdu a opravdu to není třeba. Od ledna jsem absolvovala pouze dva běhy delší než dvacet kilometrů. Jeden půlmaraton v dubnu a pak 23 kilometrů v červenci. Jinak moje nejdelší tréninky trvaly maximálně hodinu a půl. Hlavní složkou přípravy byly fartleky a co nejčastější výstupy mimo komfortní zónu. Protože já byla zvyklá běhat celý život víceméně stejným tempem. „Když nejsem rychlá, budu aspoň vytrvalá,“ to bylo moje heslo. Jenže ani v té vytrvalosti nejde být úplně šnek, protože tělo pak totálně stagnuje. Takže jsem sice nadále jela svoje tempíčko, ale prokládala jsem ho sprinterskými vsuvkami. Začátky byly krušné, nevěděla jsem, jestli to poletí horem nebo spodem, ale tělo si zkrátka zvykne na všechno. A zlepšování  je nejlepší hnací motor. Ještě na jaře bych si neuměla představit, že si během hodinového běhu dám nahodile pět dvoustovkových sprintů a přežiju to. Co víc, že mi to bude připadat normální. Ale hlavní úspěch se zrodil v kopcích…

Jakmile jsem běžec pod kopcem, je ve mně malinkatá dušička. Ne že bych byla líná nebo nechtěla máknout, jen zkrátka vím, že do vrchu neumím dýchat a odhadnout tempo, takže to vždycky tak moc bolí… Sadista převlečený za manžela mi je navíc občas kouskoval na úseky. Což zní na první pohled dobře – pokud ty úseky nevybíháte sprintem, s vysokými koleny, zrychlovaně nebo nedejbože pozpátku. Navíc v doprovodu kibicujícího manžela, se kterým jste se půl hodiny před tím pohádali a který by ten svah měl vyběhnutý už třikrát, kdyby tam nemusel honit vás.

V září v Jizerkách už to bylo lepší. Tréninkový kopec měřil tři a půl (!) kilometru, prudký byl jako kráva a já ho nejdřív seběhla oklikami dolů, pak celý vydrápala nahoru, zase seskákala dolů a pak si to dala celé ještě jednou. 15 kilometrů v lijáku a zimě, prostě Rocky hadr. V prvním kole jsem Šampóna proklínala jak nikdy, obzvlášť když jsem supěla kolem naší chaty a viděla ho, jak v kapkách deště dovádí s dětmi na trampolíně. Když jsem se do toho krpálu hnala podruhé, říkala jsem si, ty vole, to není možný, já to snad fakt vylezu znova. A když jsem sbíhala závěrečný sešup, skoro jsem litovala, že nemám ještě třetí kolo!

*

Teď mám kol hned několik – v podobě michelinských pneumatik na břiše. A na nich ledvinku, kterou jsem ty pneumatiky chtěla naivně zakrýt. Načínám 25. kilometr a hlavou mi běží: Takže teď teprve to začíná. Tohle tvoje tělo nezná. To jsem fakt zvědavá, co přijde… No, přijde to. Nejdřív jen takové záblesky negativismu: Tolik už v těch nohách mám, a ještě tolik před sebou! Pak fáze, kterou si sama pro sebe nazvu Zpruzená Kačena: Jako dobrý, příroda, les a tak, ale je to furt stejný! Furt jenom asfalt, rovný čáry, vlevo strom, vpravo strom, vlevo houba, vpravo močící chlap. Nudím se, moje hlava se nudí a vymýšlí kraviny! Vymýšlí, že už nemůžu! A já přitom můžu! Můžu, že jo…?!

Na 33. kilometru mě to praští. Jednak do nosu vůně kravína, jednak něco jako baseballová pálka přes nohy. Nikdy v životě jsem nezažila křeče, takže netuším, jak to vypadá. Rozhodně ale nemíním čekat na to, jestli je TOHLE ono, a šup do bříška ampuli horčíku. Mám totiž pocit, jako kdyby mě rozpůlili v pase a spojili s nohama někoho jiného. Jako bych já běžela od pupku nahoru a spodek vzal za mě někdo jiný. Bohužel ten někdo je na tom pěkně mizerně! Chvíli to spolu opilecky šněrujeme, pak se s povděkem nalepím na běžce, který by mohl být klidně snad i můj děda. A přesto mu skoro nestačím. Pomůže mi ale protrápit se tím nejtěžším úsekem.

Krize na 35. kilometru fakt není mýtus. Obzvlášť když zrovna tady vám občerstvovačku zákeřně o kilometr posunou. A k tomu k ní těch tisíc metrů běžíte po silnici, v protivětru a do mírného táhlého kopce. Jestli mám za celou dobu někde chuť to zabalit, tak je to… ne, není to tady. Nemám chuť to zabalit nikde! To je, co? Ale křivka morálky tu rozhodně dosahuje nejnižšího bodu. Zato na občerstvovačce mě čeká ráj!

*

Ach, to jídlo! Kdybych já tak ráda nepapala… Ale co, nebojme se to říct naplno, NEŽRALA! „Já tě vlastně obdivuju. Protože ty jsi zcela určitě jedinej člověk na světě, kterej se snaží přijít na to, s jakou nejvyšší váhou se dá ten maraton uběhnout,“ řekl mi ironicky můj velevtipný muž, když sledoval mé stravovací počínaní. Zatímco jeho vize byla, že mám pro maraton ideálně tak pět kilo zhubnout, já jsem ještě dvě kila přidala. Ne, nebyl to záměr. A ani nejsem tak pitomá, abych si myslela, že když hodně běhám, můžu pak sežrat půl prasete, respektive půl vegetariánského prasete. Já takhle totiž funguju odjakživa. Jenže zatímco před dětmi jsem mohla spoléhat na dobré geny, po dětech už je spoleh jen na to, že přiberu i při pohledu na jiného člověka, jak jí.

Je to už víc než rok, co jsem přestala jíst maso. I předtím jsem ho konzumovala sporadicky, ale přesto jsem byla zvědavá, jestli to s mým tělem něco významného udělá. Popravdě, necítím žádný rozdíl, připadám si pořád stejně. Podstatné je, že při běhání mi absence živočišných výrobků nijak nevadí. Čekala jsem, jestli třeba v cíli závodu nepřijde jako reakce vyčerpaného těla neodolatelná chuť na řízek nebo něco takového, ale ne.

„Těší mě, že to opravdu jde,“ povídám pak pyšně Šampónovi. „S tou vegetariánskou stravou to mimo jiné dávno před tebou potvrdil jistý Scott Jurek,“ odpálkoval mě pro změnu pan Vtipný. Pro někoho je holt nepochopitelné, že se dá žít, natož běhat bez masa, a u nás doma se zas manžel diví, když to vyzdvihnu jako něco nevšedního.

A když jsme u toho Scotta…

Jako malá a mladá jsem měla spoustu sportovních idolů, od Pavla Kuky přes Tomáše Dvořáka a Pepu Váňu po Lance Armstronga. Pak jsem si myslela, že už jsem z toho fanouškovského zbožňování vyrostla, dokud jsem si nepřečetla knížku BORN TO RUN a především JEZ A BĚHEJ. Od té doby miluju, doslova miluju Scotta. Scott vlastně může za to, že jsem o maratonu kdysi vůbec nahlas začala mluvit. Je to člověk, který inspiruje celým svým bytím – výkony, životním příběhem, názory, chováním, osobností. Jestli bych se s nějakou star chtěla setkat naživo, tak je to právě on. Navíc umí všechnu tu krásu svého počínání skvěle převést do psaných slov. I to největší utrpení dovede popsat tak, že máte chuť se hned teď sebrat a běžet sprintem když ne na Mount Whitney, tak aspoň v závějích na Sněžku. Z jeho knížek mám dvě oblíbená motta, kterými se v posledních letech řídím a inspiruju nejen při běhu. První zní: „Někdy prostě musíš.“ Druhé (z poslední knihy Na sever): „Tohle jsem. Tohle dělám.“ Obě mantry jsem si při  maratonu přeříkávala poměrně často.

*

Otázka stravování při závodě se ukazuje být tou kardinální. Vytuním svůj opasek datlemi, energetickými tyčinkami, ovocným želé, čokoládou a, nesmějte se, lahví polívky. Až na ten vývar tam postupně pošlu všechno. Hlady tedy nestrádám, zato strádají mé vyhlídky na dobrý čas.

V třeboňské rezervaci se totiž logicky nic nesmí vyhazovat jinde než přímo u občerstovaček. Na městských závodech popadnete kelímek a klidně s ním můžete štrádovat další kilometr, ale tady to nejde. A protože fikaně zbouchám želé hned na začátku a pak se s už vyschlou pusou snažím rozkousat nerozkousatelné tyčinky a datle, které musím zapíjet jak velbloud, strávím u stolků s vodou a ionťákem pokaždé půl dne, než můžu se žbluňkajícím žaludkem pokračovat. Myslím, že oněch 11 minut, které mi nakonec chybí k vysněné prvomaratonské metě 4:30, nasbírám přesně tímhle: chroustáním betonových špalků.

Nicméně zmínila jsem se o ráji. Protože na 36. kilometru stojí dva andělé z řad diváků, kteří mají geniální nápad a rozlévají colu! Chrstnu do sebe tři kelímky na ex s vědomím, že se pokáknu nejpozději za třetím stromem, ale po ranní datlové kaši a následných orgiích ještě v penzionu už asi ani není čeho se zbavovat. Letím jak želva na tripu až na 40. kilometr! No a pak už je to jenom kousek. Hurá tam!

Pár metrů před cílem čekají všichni moji kluci, plácnu si s nimi, hecnu se ke sprintu do cíle a…

…a všechno je přesně tak, jak má být.

*

Opravdu? Proč tedy nejsem ve větší euforii? Jsem šťastná. Fakt že jo. Splnil se mi sen, jeden z těch velkých, životních. Tohle jsem přesně chtěla a přála si to a TAKY JSEM SI TO SAKRA ZASLOUŽILA!

Až před pár dny jsem si konečně zformulovala odpověď na otázku, proč tenhle zážitek vlastně neprožívám nějak víc. Když to řeknu blbě, je to proto, že jsem TRPĚLA MOC MÁLO a nemusela si sáhnout na dno. Byla jsem si zkrátka jistá, že to dám. Běžela jsem na pohodu. A až na tu krizi na pětatřicátém to taky pohoda byla. Plus nějaká ta únava ke konci. Nebylo mi špatně ani při závodě, ani po něm. Ani v dalších dnech. Neděli jsem prospala, ale hned v pondělí jsem šla běhat. A pak zase. A zase…

Život plyne dál, jako by se vůbec nic nestalo. A ono se vlastně opravdu nic nestalo. Uběhnout maraton je veliká věc. Pro mě osobně je to něco, co jsem si ještě před pár lety neuměla vůbec představit (stejně jako jsem si neuměla představit, že budu běžně chodit 50- nebo 60kilometrové pochody a bude mi to připadat normální). A i když dnes maratonskou trať zdolává čím dál víc lidí, navíc často v časech, které odpovídají spíš rychlé chůzi, pořád je to výjimečný sportovní výkon, na který to, že se zvednete z gauče do pozoru, zkrátka nestačí.

Jenže Země se kvůli vašemu životnímu zážitku točit nepřestane. A je to tak v pořádku! Vysvětlovat, co pro vás uběhnutí maratonu znamená, někomu, kdo to nezažil (a především zažít nechce), je zbytečné. To se pak třeba dozvíte, že vás do toho určitě nutí šílený manžel a vy chudinka jste se nechala zblbnout. Nebo že tím zanedbáváte rodinu. Nebo že to děláte proto, abyste zhubli. A jiní vám to sice moc přejí, ale zase se o vás bojí. Že tam někde na trati zkolabujete anebo rovnou umřete na srdeční vadu, o které sice šestatřicet let nikdo neměl ani tušení, ale už se to přece někdy někomu stalo!

No a pak to máte za sebou a tchýni nejvíc zajímá, jestli jste měli teplé oblečení a kolikátí jste doběhli. Víte, že vlastně nevím? A především že je to úplně jedno? Ono měřit se na trati, kde běží dohromady muži, ženy, věkové kategorie od 18 do sta let, lidé nejrůznější sportovní výkonnosti a minulosti, dost dobře nejde. Jediný, s kým se můžete poměřovat, jste vy sami.

Když jsem své bezprostřední dojmy chrlila na Šampóna, bylo to krásné, protože zaprvé sám před pár lety maraton běžel, zadruhé absolvoval bezpočet jiných sportovních příběhů a zatřetí mě zná nejlíp ze všech, takže rozumí nejen tomu, co říkám, ale i tomu, jak to říkám. A také tomu, co si raději nechávám pro sebe.

A co se týká mojí větve rodiny… Všichni jsou pyšní, mají obrovskou radost, přejí mi to, chválí mě, zkrátka je to jedna velká duha s jednorožcem. Až na to nevyslovené přání v pozadí: Doufají, že to byla jen jednorázová záležitost, kterou „jsem si teda asi chtěla něco dokázat“, ale teď už s tím dám snad prokristapána pokoj!

Je mi líto, mami, tati, teď to všechno teprve začíná. Protože na maratonu nakonec není nejhezčí on sám. Nejlepší je to, co vám sdělí o vás samotných. Takže co bude dál? Na to se teď těším nejvíc.