Už je to tu zas. Někdo to nazývá obdobím vzdoru. Já spíš obdobím zmaru, protože je to marný, je to marný, je to marný. Můžete být sebevíc milující rodič, ale stejně nikdy nevymyslíte dobré řešení. Jak z pohledu dětí, tak jiných lidí, kteří vědí nejlíp, co jste měli udělat. Zvláštní, že to nikdy neřeknou předem, než začne ten hysterák. Zásadně až po něm.

U Honzíka nastoupila fáze, kterou jsem si pracovně nazvala NEVÍM, CO CHCI, ALE ROZHODNĚ CHCI NĚCO JINÝHO NEŽ TY. V lepší dny jsem zenová matka, která trpělivě vysvětluje. K ničemu to není, mimochodem. V horší dny se schyluju k podlostem, které jiné matky zřejmě vůbec v repertoáru nemají. Nebo aspoň ne ty, které mají potřebu mi to říct. Mezi ty hrdelní zločiny patří třeba:

KŘIK. Ježišmarja co se zase děje?!

KŘIK A JEŠTĚ K TOMU SPROSTÁ SLOVA. Ježišmarja co se zase děje, do prdele práce!

VYHROŽOVÁNÍ. Přestaň vyvádět, nebo jsme tu byli naposled.

VYDÍRÁNÍ. Jestli se budeš prát o tohle jedno autíčko, můžeme těch dalších padesát dát jiným dětem.

EXEMPLÁRNÍ TRESTY. Nechceš jíst ten oběd? Fajn, nebude ani to čokoládový vajíčko od Velikonoc (chramst, chramst).

Jo, takhle napsaný to vypadá fakt hrozně. A občas se opravdu stydím. Hlavně když vidím, že jiná maminka dovede klidným empatickým hlasem čtvrt hodiny trpělivě vysvětlovat ječícímu dítěti něco, u čeho já vybuchuju po minutě, a ještě se u toho usmívat (možná si doma dává xanax nebo nebo flašku tuzemáku, ale to nikdo neví).

Pak si vždycky řeknu, že má třeba jen to jedno dítě a má na diskuse prostě čas a její nervové zatížení je proti mně o dva roky pozadu. Moje kombinace DVĚDĚTIKRÁTCEPOSOBĚOBAKLUCIOBAPONĚKUDŽIVĚJŠÍ je občas zkrátka velká zkouška rodičovské trpělivosti. Ono jde těžko diskutovat v okamžiku, kdy se jedno dítě na koloběžce chystá sjet 50 metrů přede mnou do rybníka a druhé na odrážedle míří rovnou pod auto do silnice.

To takzvané období vzdoru (pod které se dá schovat prakticky cokoli) jedeme bez přerušení dvakrát za sebou a posledních pár měsíců ještě navíc SYNCHRONIZOVANĚ. Tak si říkám, že minimálně na to, abych si sprostě ulevila, mám občas nárok. Ale poslední dobou už někdy nebývají síly ani na nadávky, a to už je fakt co říct. Kolikrát se přistihnu, jak jen stojím, mlčím, tiše pozoruju a čekám, co z toho bude.

Ono je totiž ve finále úplně jedno, co udělám. Honzíkovi stačí jako spouštěč k hysteráku fakt málo. Vlastně si myslím, že ty důvody jsou jen taková záminka, aby mohl upustit páru, když se celý den ve školce přetvařuje a je „ten náš Honzíček, to je takovej miláček, největší mazlík“, jak se mi tuhle se slzou v oku svěřila postarší provozní Helenka. Jakmile je z dosahu výchovné instituce (tedy Honzík, ne paní Helenka), opře se do toho, poněvadž:

Táta šel kadit a zamknul se tam.

Mates ho předběhl na schodech.

Jdeme nakoupit do Alberta místo do Lidlu.

Má na sobě hnědý triko.

Kydnul si na triko jogurt.

Má ulepený jeden prst od jogurtu.

Chce si vzít punčocháče, když je venku dvacet stupňů.

Chce si vzít JENOM punčocháče, když je minus pět.

Venku prší.

Venku neprší.

Ve vaně je moc vody.

Ve vaně je málo vody.

Ve vaně je taky Mates.

Vzal si omylem McQueena se zlatým pístem místo McQueena s nerezkou. Ne, neptejte se mě, co to znamená, ani já sama to nevím.

A když je řeč o Matýskovi… Kde jsou ty časy, kdy v širokém příbuzenstvu požíval přezdívky Pan Dobrůtka. Poslední dobou je to spíš Pan Hysterka. Údajně proto, že se prudce rozvíjí jeho osobnost a uvědomuje si své já. Říkají to lidé, kteří tomu rozumějí, tedy každý, kdo šel náhodou kolem. Všechny naše konflikty a Matýskovy křivdy mají společný základ. Větu „Já sám!“. Po ní okamžitě následuje řev, protože

a) mu odpovím Ne, tohle ještě sám OPRAVDU nemůžeš. Aby nedošlo k omylu, já jsem hodně přejícná a sirky na hraní pod dozorem bych mu možná půjčila. Ale fakt ho nenechám ve dvou a půl letech řídit auto, vybírat peníze z bankomatu ani stříhat bráchovi nehty.

b) udělám bezděčně něco, co Mates považuje za své privilegium. Spláchnu po něm na záchodě. Zapnu pračku. Otevřu dveře od auta. Vyhodím cokoli do koše. Odemknu. Zamknu. A především, snažím se mu s něčím pomoct.

Tento jev by si skoro zasloužil nějaký název pro učebnice. Třeba MATESŮV PARADOX. Jsou to modelové a stále dokola se opakující scénáře: Chci mu s něčím pomoct – sám to ještě neumí – řve, protože nechce pomoct – řve, protože mu to nejde. Chceš pomoct s ponožkama? Ne, chci sám! Uááá! Mami, nejde mi to, uááá! Ukaž, já ti pomůžu… Ne, chci sám! Uáááá!

Kupodivu pořád jsme všichni naživu. Je ovšem potřeba být neustále ve střehu, protože nikdy nevíte, co to spustí. Navíc všechno se neustále mění. Jeden den řve, že si chce obout boty sám. Druhý den, že mu je mám nandat sama. Jeden večer ječí,  protože chce Mravenečka a ne Kaštánky. Další večer přečtu první verš Mravenečka – a hysterák, že přece Kaštánky! Pak si vyberte.

Největší strašák jsou ovšem TLAČÍTKA. Zvonky, výtahy, semafory. Platilo to už v době, kdy jsme ještě občas používali kočár. Takže třeba ve školce, kam chodí Honzík, bylo v odpoledních hodinách možné spatřit zpocenou ženu, kterak zvedá celý kočárek i s dítětem (tedy tak 22 kilo), aby mohlo zazvonit na zvonek nacházející se ve výši mých prsou. Jinak by asi následovala scéna, která by Matýska předem vyloučila z jakéhokoli pokusu o přijetí do školky v příštím roce.

Od doby, co chodíme bez kočáru, je to ale snad ještě horší. Tlačítka totiž milují oba. A samozřejmě na většině míst je jenom jedno, takže se o něj rvou jako koně. Nepočítám domovní zvonky, tam jsou kluci výjimečně v koalici, protože prozvonit všechny sousedy nedovolí trapná matka ani jednomu. No a pak tady máme výtahy.

Do výtahů nastupují zásadně lidé, kteří mají špatnou náladu a/nebo spěchají. A potom my. Kluci se o tlačítko rvou už ve dveřích, takže se výtah nezavře. Když je tam konečně nacpu, v lepším případě zmáčknou jen poplašný zvonek, v horším tlačítka všech pater.  To se hodí hlavně u pražské babičky, která bydlí v devátém poschodí.

Zachraňuje nás jediná věc. Až večer, ve vaně. Vlastně dvě věci. Protože nejzajímavější tlačítko je to mezi nohama. A to mají naštěstí každý svoje.