Tahle parafráze na Heduš Homolkovou a její nezapomenutelnou baletní scénu v lese mi vyvstane na mysli pokaždé, když podám nějaký sportovní výkon. Protože to bych nebyla já, abych na všem nehledala nějaké ALE. Naposledy tuhle v sobotu, když jsem se po x letech postavila na trať běžeckého závodu.

Léta jsem si jaksi myslela (a ještě mě to v lecčems nepřešlo), že nejlepší je dělat si věci jen a pouze po svém. Alibisticky jsem tomu říkala intuice, selský rozum, naslouchání svým pocitům. Někdo normální – a nemusíme pro něj chodit daleko, jen na gauč dva metry ode mě – by to formuloval tak, že prostě nesnáším, když mi někdo do něčeho kecá, protože přece vím všechno nejlíp.

Jo. Kam to vede v případě Belliny, si milovníci telenovel můžou postupně číst v příslušné rubrice. Teď bych ale ráda napsala pár slov o svém běhání.

Na gymplu mi to šlo. Když jsem nejela na koni nebo na kole, běhala jsem. V době, kdy internet nosil plenky, ale moje máma už přesto byla paranoidní, se většinou jednalo o kolečka po kolonádě v lázeňském parku mezi neškodnými důchodci. Celkem slušné časy na sadistické školní patnáctistovce, kterou jsem z nějakého důvodu milovala, mě párkrát kvalifikovaly i na nějaké ty přespolní závody. Ovšem nabídku chodit do atletického oddílu jsem odmítla. Neuměla jsem si představit, že bych běhala na oválu proti stopkám a s někým, kdo by mi říkal, jak na to.

Na vysoké v Praze mě běh zachránil od toho, aby se ze mě opravdu stala druhá Heduš. Přechod z mamahotelu s jeho pravidelnou stravou na kolej, kde do sebe padesátikilová spolubydlící tlačila ve tři ráno větrníky, byl vražedný. Jedla jsem jako prasátko a po prvním semestru měla o osm kilo víc! A tak jsem začala běhat denně, klidně i o půlnoci do obory Hvězda, když to jinak nešlo (doufám, mami, že to nečteš!).

Další velkou zkouškou byly čtyři měsíce v USA v roce 2007. I tam mě běh zachránil před ještě větší katastrofou, domů jsem si po jednotvárném fastfoodovo-melounovém jídelníčku (byl nejlevnější a já šetřila na cestování) přivezla navíc taky „jen“ osm kilo. Byla jsem ještě mladice a metabolismus navzdory tomu, co jsem mu prováděla, pracoval jedna radost.

„Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton.“ Emil Zátopek

Takže když jsem potkala Šampóna, byla jsem už skoro „na svém“ – a začala moje nejintenzivnější běžecká éra.

Jestli si teď vzhledem k mým starším textům myslíte, že Šampón je reinkarnovaný Zátopek, tak jste na omylu. Bylo to spíš naopak. V době, kdy jsme spolu začínali, sice dělal asi tak milion sportů, ale běh k jeho oblíbeným kupodivu nepatřil. Ještě tak nějaký rychlý sprint, ale běžet jako ňák dýl? Ani náhodou. On dokonce nesnášel i samotnou chůzi – protože ji považoval za ztrátu času. Takže nakonec jsem to byla já, kdo přitáhl k vytrvalostnímu běhu jeho.

Říct, že pětkrát týdně běhám tak deset dvanáct kilometrů, bylo to jediné, čím jsem mohla aspoň trochu udělat dojem. Jak dlouho mi taková trasa trvá, jsem si už nechala pro sebe.

Na první společný výběh jsem si věřila. Když jsem pak v polovině trasy plivala plíce a vůbec netušila, kde jsme, Šampón se nevinně zeptal: „Chceš běžet dál, nebo to už otočit?“ O hodinu později jsem konečně dala dohromady souvislou větu a vymlouvala se, že mě rušilo cinkání klíčů v jeho kapse. Částečně to byla pravda, protože jsem byla zvyklá běhat celý život sama. Ale poprvé mi došlo, že asi běhám fakt nějak… pomalu.

Než jsem si koupila Bellu a než pak ona dorostla v jezdeckého koně, běhala jsem několik let skutečně intenzivně. Poslední rok studií prakticky denně. Jak? Prostě jsem vyběhla z domu a běžela, dokud mě to bavilo. Neřešila jsem tempo, čas, druh terénu ani bot, stravu, regeneraci, doplňkové sporty, posilování, strečink… Tělo mi to dlouho odpouštělo a mně to vyhovovalo, protože jsem nad ničím nemusela přemýšlet.

Ale kecala bych, kdybych tvrdila, že mě nemrzelo, když jsem se vůbec nelepšila. Šampón byl tenkrát ještě diplomat. Čas od času trpělivě zopakoval, že když budu jen běhat a k tomu blbě jíst, nemůžu čekat zázraky, ale jinak mě nechával na pokoji. A tak jsem přišla odpoledne ze školy, později z práce, a vyběhla na svých obligátních 70, 80 minut polními cestami. Bolelo mě všechno, byla jsem utahaná jak kůň a tempo stále připomínalo lavinu medu.

Není nad kvalitního sparing partnera 🙂

Byla to éra, kdy jsem si zkusila pár běžeckých závodů. Úplně prvním byl Svatováclavský běh v mém lázeňském skororodišti. Něco málo přes čtyři kilometry, trať, jakou bych měla dát s prstem v nose. Jenže když po startu ty desítky lidí vypálily tempem, jaké jsem já nasadila obvykle jen při dobíhání tramvaje, nestačila jsem se divit. Samozřejmě jsem se nechala strhnout, místo abych si hleděla svého, protože mi utíkaly i malé děti. Po dvou kilometrech jsem byla totálně vyřízená!

A jako by to nestačilo, trasa závodu nebyla značená, pořadatelé akci pojali jako hon na lišku. Z lišáka, neboli jezdce na kole ve fosforovém dresu, jsem na startu zahlédla zadek. Pak jsem si ho asi dvě vteřiny prohlédla zepředu, když chrtí smečka po točném bodě v půli trasy běžela nazpátek.

Tomu odpovídal i konec závodu. Nebyla jsem sice ani zdaleka poslední, ale přede mnou široko daleko nikdo. Takže když jsem dobíhala k cílovému bodu v centru, netušila jsem pořádně, kudy trať vede. Do cíle jsem přiběhla z protisměru, nikdo si mě nevšiml a já s minutovým mankem došla pánovi se stopkami nahlásit, že už jsem tu. I tak jsem z toho vytěžila ve své kategorii čtvrté místo, což nebylo tak těžké, když nás v ní bylo pět.

Pak přišly další lahůdky. Kbelská desítka, na kterou jsem až do minulé soboty vzpomínala jako na nejhorší běžecký zážitek v životě: Polovinu trati běžíte do kopce v ledovém protivětru a připadá vám, že stojíte na místě; v cíli už jen hledáte strom, u kterého se vyzvracet. Cross-country na pardubickém dostihovém závodišti, kde přelézáte Irskou lavici, brodíte se v říjnu vodními příkopy a šplháte přes padlé kmeny. A především dva pražské půlmaratony. Na oba jsem si věřila, na oba poctivě trénovala (po svém) a oba mě řádně vytrestaly.

Po tom druhém jsem si řekla, že už se na to fakt vyprdnu. Dala jsem totiž startovné jako vánoční dárek svému bráchovi, který vytrvalostním během do té doby lehce pohrdal.  Na startu jsem mu ještě mazácky radila, ať hlavně nepřepálí začátek, načež mi zamával, že takhle pomalu ho to teda nebaví, a v cíli byl o 20 minut dřív než já, která prozvracela celou cestu domů a zbytek dne strávila se svalovou horečkou.

Když za svým cílem jen jdeš, nemáš šanci. Když chceš vyhrát, musíš běžet. (Takže když nechceš umrznout, vystřel z tý vody!)

Po zpojízdnění Belly šel běh na pár let trochu stranou, občas jsem to řešila tak, že jsem běžela z domu ty tři a půl kilometru za ní a pak zas zpátky. Pořádně jsem se do toho opřela až po porodu staršího Honzíka. Začátky byly šílené hlavně kvůli těm kilům navíc. A když už jsem konečně měla pocit, že se vracím do starých kolejí, byla jsem těhotná znova.

A tak se běh do mého života v plnohodnotné míře vrátil teprve vloni, a to i kvůli tomu, že se Belle přihodil úraz, odvezla jsem ji z Prahy nejdřív na kliniku a pak do nového dočasného domova na západ. Najednou byl na běh konečně čas.

Šampón zavětřil příležitost. On tvrdí, že k tomu, abych si splnila sen. Já si myslím, že je to jen další naivní pokus, jak mě dostat do kondice z éry před dětmi.

Je pravdou, že celý život mluvím o tom, že bych si chtěla jednou zkusit MARATON. Ale vždycky jsem říkala, že si ho symbolicky nadělím ke 40. narozeninám, až děti trošku odrostou a bude to logisticky jednodušší.

Šampón je jako vždycky hrrr a hraje si na urychlovač částic. Že prý sny se mají plnit kdykoli a kdy jindy se do toho mám pustit, když ne teď, kdy nemám Bellu v Praze a ještě nechodím do práce (ono totiž když se staráte o děti a přivyděláváte si neviděni z domova, optikou ostatních neděláte zřejmě NIC).

A tak mi pod stromeček daroval startovné na pražský maraton, který se koná 6. května. Čtyři měsíce na přípravu, to je přece spousta času, že!

Od té chvíle jsem si už úspěšně prošla všemi pěti fázemi smutku, psychologové by ze mě měli radost. Nejdřív POPÍRÁNÍ: „Nemůžu uvěřit, že tě něco tak šílenýho napadlo!“ Pak HNĚV: „Jak jsi mi to mohl udělat? Já tě nesnáším!“. Po něm SMLOUVÁNÍ: „Snad si nemyslíš, že to fakt poběžím. A když tam teda půjdu, uděláš mi pak třetí miminko?“ Následně fáze DEPRESE, poté, co jsem začala trénovat: „To v životě nemůžu uběhnout, jsem úplně nemožná!“ A nakonec SMÍŘENÍ: „Mně už je to všechno jedno, počítej ale s tím, že z tebe bude vdovec a z dětí siroty!“

Ovšem teď pozor, přichází zásadní dějový zlom – tohle nastavení se v posledních týdnech konečně začalo překlápět a měnit do pozitivnějších tónů.

Zatímco v půli ledna jsem se totálně promočená brodila po kotníky čerstvě napadaným sněhem a proklínala celý svět a Šampóna obzvlášť, při posledním dlouhém výběhu jsem se klouzala mazlavým bahnem, drápala se do kopců s kilem hlíny na každé botě, a i přestože se mi polovinu trasy chtělo vyhodit snídani, vlastně jsem si to dost užívala. Dostala jsem se konečně do toho masochistického stavu, kdy je vám fyzicky strašně, ale mentálně jste v nirváně. A protože v posledních letech jsem běh vnímala hlavně přes to fyzično, znovuobjevení tohoto pocitu mě nadchlo.

Odměnou mi pak byl ten zmíněný závod, o kterém jsem psala na začátku. Po deseti letech jsem se vrátila na místo činu a jako tréninkový test si vybrala Kbelskou desítku. Už proto, abych odbourala ten blok, co mi po ní zůstal.

Já nezvracím, já jen odpočívám…

Výsledek? Osobní rekord a v cíli usměvavá pohoda, protože se mi běželo prostě nádherně. Žádná krize, odsejpalo to, kopce jsem vůbec nevnímala a cílovou rovinku jsem si dala sprintem. A především jsem cítila, že bych mohla běžet ještě mnohem lépe, kdybych se nebála jít do toho naplno. Brzdil mě strach, že to zase přepálím a pak polezu druhou půlku trati po čtyřech.

Tak a teď zpátky do střídmé reality: Osobní rekord je fajn, ale ten čas rozhodně není nic extra. Pro opravdové běžce je to číslo, které ani nestojí za řeč. Pro mě je zajímavá jiná věc: Běžela jsem desítku rychleji než před těmi deseti lety! Čili ze srovnání svobodná, pravidelně sportující pětadvacítka versus dvojnásobná matka pětatřicátnice, co vyběhla spíš z leknutí, vychází překvapivě lépe TA DRUHÁ!

Důvody jsou dva: Poprvé v životě neběhám nahodile, ale podle nějakého systému a rad někoho, kdo tomu rozumí. Nemám běžeckého trenéra, ale mám po boku sportovce, který vidí věci komplexně a umí mi je dát do souvislostí.

Druhý – a související – důvod je vlastně paradoxní: BĚHÁM LÍP, PROTOŽE BĚHÁM MÍŇ. Zatímco před deseti lety jsem JENOM běhala, teď běhám a k tomu dělám i jiné věci. Prošla jsem si dvouletou fází cvičení ju-jitsu, od něj plynule vstoupila do světa jógy, ve které jsem se opravdu našla. Přes ni jsem postupně docenila i pilates, které jsem dřív nesnášela, a od něj už byla snadná cesta k tomu, abych konečně – pořád nevěřím tomu, že to fakt píšu – začala mít ráda posilování. Takže i když mám o pěkných pár kilo víc než před dětmi, kondici mám asi opravdu lepší, protože zvládnu věci, které by tenkrát nešly.

„A co teprve, kdybys sebou netahala to imaginární balení petlahví s vodou, to by teprve bylo něco!“ nešetří mě ten netvor převlečený za manžela, který má všechno tohle na svědomí. Jinými slovy, jak by mi to teprve šlo, kdybych měla současné myšlení, ale o deset let mladší pracovní nástroj, tedy tělo.

Ne, nebudu teď psát žádné motivační sluníčkové fráze jako „vidíte, že to jde i s dětmi, nevzdávejte to, všechno jde, když se chce, bla bla bla blé.“ To mi bylo jasné i předtím. Stejně jako jsem věděla, že všechno je to pouze otázka priorit.

Mojí prioritou kromě rodiny vždycky byla Bella – a čistě mentálně to tak je pořád. I když ji nemám u sebe, psychické pouto tam pořád je a bude. Ale běh mi najednou dává SKORO stejnou radost.

Což ovšem neznamená, že se na ten maraton bůhvíjak těším!

 

„A od té chvíle už jsem stále jen utíkal. Já netušil, že je to k něčemu dobrý.“ Forrest Gump