Když přijde pád… vede cesta už jen vzhůru

2017/2018

Konečně přišel den, kdy jsem si přiznala, že sama si už neporadím. Nová životní etapa s dítětem, posléze dvěma dětmi, byla natolik silná, že dokonale přebila pětadvacet let s koňmi. Moje dosavadní zkušenosti neměly na misce vah šanci proti strachu, který s mateřstvím přišel.

Posun nastal v tom, že jsem konečně dokázala pojmenovat své obavy nějak konkrétně. Nebála jsem se, že se Bella splaší nebo že bude vyhazovat. Nikdy nic takového nedělala, a ani ve chvíli, kdy jsem na ní jela a ze stresu se doslova klepala, to nedošlo tak daleko, aby byla neovladatelná. Já se bála jiné věci. Že udělá v leknutí nějaký nepředvídatelný pohyb, někam prudce uskočí – to byly její reakce.

A v mojí hlavě se v té souvislosti odvíjely nejrůznější katastrofické scénáře. Skočí před projíždějící auto. Uklouzne z kopce a upadne. Zahučí do škarpy. Třískne se mnou o strom. UPADNE, ZALEHNE MĚ A ZE MĚ BUDE MRZÁK. To byla moje nejhorší noční můra a dodnes nevím, jak se mi do té hlavy dostala.

Částečně je to možná proto, že Bella odjakživa zakopává. Občas se jí jen tak podlomily nohy. Dvakrát jsem byla svědkem, jak bez zjevné příčiny upadla. Dokud byla hříbě a puberťák, neřešila jsem to, při obsedání jsem to pak brala jako přirozený proces hledání nové rovnováhy a postupně jsem si na její manévry zvykla tak, že už mi to ani nepřipadalo divné.

Ale jakmile jsem se do sedla vrátila jako dvojnásobná matka, najednou mi to začalo vadit. I proto, že se tyhle projevy začaly objevovat mnohem častěji. Dneska už vím proč (o tom bude časem řeč), tenkrát ještě ne. Řešila jsem jen sebe a svoje strachy, ne Bellu.

Čím dál víc jsem zvažovala, co dál. Bylo mi jasné, že sama na to nestačím. I když jsem si zvala na pomoc své dvě dobré duše Martinu a Terezu, které mi neskutečně pomohly, nestačilo to. Potřebovala bych tam mít jednu nebo druhou denně po řadu týdnů či měsíců, aby to k něčemu bylo. Jenže moje finanční i časové možnosti v tu dobu měly limit nebezpečně se blížící nule.

Pokaždé, když některá z nich přijela a pracovaly jsme společně, připadala jsem si jako znovuzrozená, plná optimismu a energie a touhy to odteď všechno dělat správně. Vydrželo mi to vždycky pár dnů, než mi otrnulo a zase jsem překročila demarkační čáru, za kterou jsem v tu dobu neměla co dělat. Bella mi to okamžitě dala najevo a já za jeden krok vpřed zaplatila deseti zpátky.

Z každé koňoakce jsem se vracela domů buď smutná, nebo naštvaná, nebo frustrovaná, nebo otrávená, nebo vzteklá, nebo zoufalá, nebo ubrečená. Nebo taky všechno dohromady. Jak jistě uznáte, ani jeden stav není pro domácí pohodu zrovna ideální. A můj muž mi to čím dál častěji dával najevo.

Když máte jako majitel koně doma naprostého nekoňáka, je to mince o dvou stranách. Výhodou je, že se takový člověk na vaše problémy dívá úplně jinýma očima, tak nějak víc prakticky a méně emocionálně, a často nabídne pohled, který by vás nenapadl. S tím ovšem zákonitě souvisí, že jako laik vám navrhuje mnohdy nesmyslná řešení a je dost těžké mu vysvětlit, že něco takhle nefunguje nebo nejde.

Jestli měl ale Šampón v něčem pravdu, tak v tom, že bych měla konečně něco DĚLAT. Viděl to sice svou optikou, ale v zásadě se nepletl, když tvrdil, že místo, kde jsme s Bellou byly celé ty roky spokojené, už se „přežilo“ a obě potřebujeme změnu. Já čím dál víc žehrala na nejrůznější mouchy v managmentu ustájení, a i když jsme si s majitelem lidsky rozuměli, v názorech na přístup ke koním jsme se začali čím dál víc rozcházet. A jste-li u někoho v podnájmu, taháte logicky za kratší konec lana.

Při pokusu o jakoukoli změnu přišla pokaždé stejná reakce: „Tady se to vždy dělalo a řešilo takhle, mně to tak vyhovuje a kdo to chce jinak, buď si to musí zařídit sám, nebo jít hledat štěstí jinam.“ Ať už šlo o složení krmiva, jeho podávání, potřebu veterinárních úkonů anebo – a to především – využívání výběhů.

To se nakonec stalo hlavním důvodem mé nespokojenosti. Kvůli mírným posledním zimám výběhy nezamrzaly, a aby nedošlo k jejich rozdupání, čtyři, později tři koně od listopadu do března stáli až na jednorázové výjimky na zámkové dlažbě kolem přístřešku, uzavřeni na pár metrech čtverečních bez možnosti přirozeného pohybu, se senem na příděl ráno a večer, bez šance odejít a vyhnout se vzájemnému kontaktu, pokud na sebe neměli náladu.

Zákonitě mezi nimi vznikala ponorka a Bella jako submisivní introvertní povaha a nejmladší člen skupiny na to doplácela nejvíc.

Věděla jsem to a trápilo mě to. Donekonečna jsem si psala seznamy pro a proti. PROTI: hodně spartánské podmínky pro koně, žádná jízdárna (dřív jsem ji nepotřebovala, ale v téhle fázi mých strachů se pro mě stala nutností), stále se zmenšující prostor pro ježdění – cesty i louky nám postupně ukrajovala výstavba, cyklostezky, zbývající cesty byly zavaleny lidmi, cyklisty, psy, motorkáři a to mi při jízdách venku taky nedodalo.

PRO: Měla jsem to blízko a mohla za Bellou kdykoli. Ustájení bylo v kontextu Prahy prakticky zadarmo. Majitel a jeho rodina se stali mými blízkými přáteli, vlastně takovou další rodinou, vždyť mi byli i na svatbě. Děti to tam milovaly. Mohla jsem je bez obav vypustit na zahradě, brát s sebou další kamarády a jejich děti, vlastně to tam byl takový malý ráj a oáza klidu ukrytá v obci na kraji velkoměsta.

A tak, ač jsem doma skuhrala, jak mi vadí tamto a tohle, nedokázala jsem se přimět to změnit. Protože když jsem ležela v inzerátech a pak i objížděla ustájení v pro mě dostupné vzdálenosti, obcházely mě mdloby. Nejdřív z cen – a pak z toho, co za ně majitelé stájí nabízeli.

I když jsem se utápěla ve svých potížích, neuniklo mi, že Bella je na tom podobně. Za ty roky už ji znám dokonale a číst v jejím výrazu je pro mě stejně snadné jako v oblíbené knížce. Viděla jsem, jak se jí mění výraz očí, jak začíná být frustrovaná a nešťastná.

Mou chybou bylo, že jsem si dlouho myslela, že kůň, který je 24 hodin denně venku ve výběhu, je spokojený. Má přece pohyb, žrádlo, kámoše, co mu může chybět? No, jsou možná takoví, kterým nebude chybět nic. A pak jsou povahy, kterým toho chybí dost. Jejich člověk. Nějaká mozek zaměstnávající činnost, zábava. Vytržení ze stereotypu. Potřeba odpočinout si od ostatních koní, se kterými to úplně neladí. Možnost úniku.

A co teprve, když vám vezmou i ten výběh… Na Nový rok 2018 jsem si dala předsevzetí. Nemohla jsem se dočkat jara a byla jsem rozhodnutá, že až se s první suchou trávou zase otevře ohradník na velkou pastvinu, bude to pro mě symbolický impuls k tomu, abych to konečně rozštípla. Až něco vymyslím. AŽ…

Bella si ale řekla, že už čekat nechce.

Tedy, samozřejmě si to neřekla. Prostě už si s ostatními čtyřnohými kolegy lezla na nervy tak, že jedna noční šťouchanice byla o něco větší než ty předešlé. A pak stačilo málo – spojit to s její špatnou rovnováhou, malým prostorem… Upadla a já druhý den přišla a uviděla koně, který stále na třech a měl místo hlezna zadní nohy fotbalový míč.

Nicméně symbolicky to beru jako jasně vyslaný signál z její strany, že jsem měla jednat dřív. Takže teď, paničko, teď už opravdu musíš něco dělat. Jsem zvědavá, co vymyslíš!