Tak a je to zase tady. První leden. Den, kdy opět odpálím ohňostroj marnosti. Správně, je čas na další várku novoročních předsevzetí a trochu toho bilancování, co se loni povedlo a co ne.

Nebudu si nic namlouvat, z předsevzetí, která jsem si stanovila před rokem, se překvapivě opět nepodařilo naplnit žádné. Ani jedno z těch, která jsem vyhlásila veřejně, ani z těch, která jsem si nechala pro sebe. Podle Šampóna je to proto, že si nemám dávat předsevzetí, ale CÍLE. Pak to prý půjde. A já už si málem myslela, že jsem jen líná.

Veřejná kategorie byla loni čistě sportovní; po obligátních přáních typu „chci se víc hýbat“ a třech letech, kdy mé tělo zhuntovaly dva porody, kojení a měsíce a měsíce probdělých nocí (a tedy prožraných dní), to chtělo něco opravdu motivačního:

Udělat shyb. Jakkoli. To jsem si přála už předloni a budu si to (marně) přát do konce života.
Udělat deset precizních klasických kliků.
Udělat stojku.

 

O shybu si nadále nechávám jen zdát. Dejme tomu, že se na hrazdu vyhoupnu a pak se relativně pomalu a kontrolovaně spouštím dolů, ale to je tak všechno. Kliků sice udělám dvacet (respektive na série i sto), ale jen dámských. Precizní pánský jeden, když mám diváky, hecnu se na dva. No a stojka… Do té jsem se ani nepouštěla, protože s těmi slaboučkými pařátky to zkrátka nedám.

Pořád mi vrtá hlavou, jak je možné, že mám v rukou tak malou sílu, když pořád tahám děti, vážící nyní poctivých 13 a půl a 16 a půl kilo. Sice už nekydám denně hnůj, nevozím těžká kolečka s padesátilitrovými barely vody ani nebetonuju sloupy k ohradám jako předchozí dvě desetiletí svého života, ale měla jsem za to, že tohle je rovnocenná náhrada. Evidentně není.

No a pak tu byla určitá nevyřčená předsevzetí, se kterými se už hlasitě neztrapňuju, protože by se mi všichni (rozuměj Šampón) vysmáli. Třeba že konečně zhubnu. Tak přátelé, povedlo se mi to. Zhubla jsem osm kilo. V dubnu. A zase je nabrala zpátky. V květnu. A to je všechno, co vám k největšímu podfuku v dějinách lidstva řeknu. Jo, jmenuje se to ketóza, mimochodem.

Nepodařilo se mi ani najít pro naši rodinu nové bydlení, jak jsem tajně snila. Tedy vlastně ano, dům snů jsem nám našla. Ale protože se nám nepovedlo ho koupit, zůstává stále jen u snu.

Naopak to, že budu zase víc běhat, se mi dařilo většinu roku plnit. Zvrtlo se to až teď na podzim, kdy Honzík nastoupil do školky a v naší domácnosti si pár týdnů podávaly ruku bacily, o kterých by jeden řekl, že musely vymřít nejpozději ve středověku. Když nás konečně opustily, do Vánoc zbýval měsíc to se mi už vybíhat nechtělo, protože hodlám prolomit tradici a zažít po mnoha letech aspoň jeden Silvestr, který nestrávím v chřipkovém deliriu.

A teď budu na své poměry až americky neskromná. Sice jsem neudělala nic z toho, co jsem si usmyslela, ale zase jsem zvládla věci, které jsem vůbec nečekala a neplánovala:

Ujet na kole 140 kilometrů (za den, ne za celý rok!)
Ujít pěšky 60 kilometrů (viz výše.)
Nakoupit sama s dvěma malými dětmi v Ikee a neztratit je.
Sestavit sama věc zakoupenou v Ikee.
Jet na dovolenou s tchýní.
Upéct na Vánoce poprvé cukroví – a rovnou sedm druhů. Povedly se všechny.
Začít zase studovat.
Stát se vegetariánem.

 

To není tak špatné, ne?

Na základě toho, jak celý letošní rok probíhal, jsem si v jeho závěru začala postupně sumírovat cíle pro následující rok. Ač vím, že se mají dávat co nejkonkrétnější, protože pak mají největší šanci na úspěch, jdu na to tentokrát jinak. Mým jedním velkým cílem je ZVOLNIT a UBRAT, a to ve všech směrech. V pracovním nasazení, v představách, co musím stihnout, v nárocích na sebe i ostatní, v emocionalitě projevu, ve výkonech, v očekáváních (v těch hlavně).

Zjistila jsem totiž, že valná většina mých potíží, o kterých jsem se tady poslední dobou rozepisovala, má úplně obyčejnou příčinu. Tak obyčejnou, až je jednomu trapně, že by to mohlo být jen tím. Přece za tím musí být něco víc! Ale ne, obávám se, že zřejmě není. Je za tím „jen“ únava. ÚNAVA.

Opakovaně jsem si (i na radu povolaných) ověřila, že ve chvíli, kdy jsem odpočatá a podaří se mi kvalitně se vyspat a odpočinout si, můj den je rázem pohodový a bez mráčku. Když se mi tohle nepoštěstí, dva tři dny to ještě nějak zvládám, ale pak se moje nastavení prudce zlomí jak větev ve větru a rázem je všechno špatně. Zaseknu se pak jak bába pod kořenem a reaguju přehnaně na věci, které normálně vůbec neřeším, vlastně ani nevnímám, a jsem jedna velká chodící časovaná bomba, které k výbuchu stačí i ta nejmenší roznětka, třeba „A kolik už jsi těch lineckejch měla?“

A protože na mateřské jsou kvalitní spánek a odpočinek podobně častým úkazem jako sníh na Sahaře, měla bych si jich opravdu vážit. Ve finále to znamená, že musím cíleně dělat míň věcí, abych jich následně dokázala zvládnout víc. Ovšem takových, které za to opravdu stojí.

Takže mé tři hlavní cíle pro rok 2019 jsou:
Omezit na minimum počítač. Používat ho jen na práci a nezbytnou komunikaci. A dobře, trochu toho facebooku a blogu. Ale ne na prokrastinační četbu zpravodajských serverů a sjíždění youtubových videí typu „best sport bloopers“ nebo „instant karma“.
Nabírat si jen tolik práce, abych ji stihla bez stresu a v klidu.
Víc spát.

 

Vedle nich mám ještě pár konkrétnějších přání:
Dotáhnout školu.
Vyřešit konečně to bydlení.
A díky tomu si moci přivézt Bellu zase k sobě, DOMŮ.

 

Tak uvidíme, co z toho vyjde. Protože jak se říká – chceš-li pobavit Boha, řekni mu o svých plánech. Ty moje se začaly hroutit hned na Štědrý den. Šampón si totiž můj cíl ZVOLNIT vyložil prazvláštně. Tak nějak po zátopkovsku. A pod stromeček mi daroval startovné na pražský MARATON. Který se koná na začátku května. Za čtyři měsíce.

Kdepak ubrat. Když nemůžeš, tak přidej!

Šťastný nový rok!