Otevřela jsem pusu, abych rozhořčeně protestovala, jako už asi po sto padesáté během posledních pár měsíců… A pak jsem ji zase sklapla. Poprvé jsem nereagovala výkřikem Ty jsi se snad zbláznil!, ale mlčením. V hlavě mi začala hlodat myšlenka, jestli by to snad opravdu nebylo to nejlepší. Ne pro mě, ale pro Bellu.
Dostala jsem spoustu rad a tipů, všechny poctivě zkoušela, ale nepomáhá to. Možná na den, dva, ale nikdy ne trvale.
Poměr času na zemi a v sedle se stále více překlápí v jednoznačné vítězství toho prvního. Nezabírá nic. NIC. Nic na to, abych se přestala v sedle svého koně bát. Proč já ho vlastně mám?!
Abych na něj nasedala se strachem a těšila se na jediné – že jízdu přežiju, odškrtnu si splněný úkol a zbytek týdne budu naštvaná na sebe i celý svět, který za to vůbec nemůže, že jsem to zase podělala? Neustále se budu přesvědčovat, že příště už to bude dobrý, že budu přece úúúúplně v pohodě… a pak se sesypu při prvním zašustění lístečku?
Jo, tak přesně tohle se mi stalo. Stačilo k tomu málo. Porodit dvě děti a nechat dostatečně dlouho bujet a podceňovat příznaky syndromu, který jsem si pracovně nazvala „Jsem-matka-a-nesmí-se-mi-nic-stát“.
Jediné pozitivum, které jsem v téhle záležitosti našla, je zjištění, že v tom nejsem sama. Naopak, při hledání pomoci jsem zjistila, že jsou nás mraky. Mraky maminek malých dětí, které se zničehonic začaly bát jezdit. V tom lepším případě. V horším se začaly bát koní vůbec. Jen tak, aniž by měly špatnou zkušenost nebo zvíře, který by je svým chováním k nějakým obavám opravňovalo. Prostě zapracovaly hormony a najednou začaly některé věci vnímat jinak.
S jedním dítětem je všechno snadné… Ale to zjistíte až zpětně, když máte dvě.
Zvláštní je, že mě strach postihl až po narození druhého dítěte. Za což jsem vděčná, protože stát se to už při prvním, tak buď nemám druhé dítě, nebo nemám Bellu. Faktem je, že s jedním prckem se toho vlastně tolik nezmění. Především proto, že jedno dítě můžete s sebou vzít všude. Jedno dítě taky dokáže pohlídat každý. Opravdu KAŽDÝ. Ale dvě malé děti nechce hlídat NIKDO. Možná tak pět minut, než si dojdu na záchod, ale ne na tři hodiny.
O tom všem to totiž je, alespoň v mém případě. Jen a jen o ČASU, který máte PRO SEBE, a tedy pro svého koně. Dá se samozřejmě říct, že ježdění jako takové se stejně jako jízda na kole nezapomíná. Co se zapomíná, nebo spíš vytrácí, je taková ta provozní jistota, rutina, chcete-li.
Trošku bych to přirovnala k jízdě autem. Pokud nejste profesionální řidič s miliony najetých kilometrů, musíte řídit aspoň trochu pravidelně, abyste se za volantem cítili dobře, a určitě by to chtělo i jiné trasy než dva kilometry na nákup do supermarketu. Pakliže řídíte málo nebo vůbec, bude pro vás každá další jízda stres, což si samozřejmě budete pamatovat, a příště se začnete nervovat už dopředu. Výhodou auta aspoň je, že to není živý tvor, takže je mu váš psychický stav jedno. Ale na tom, že vynervovaný řidič se vybourá daleko spíš než ten klidný, se asi shodneme.
Takže takhle nějak jsem si začala připadat s Bellou. Bohužel nedokážu analyzovat, kdy přesně to začalo, jestli tam byl nějaký spouštěcí moment. Kdybych si ho vybavila – pokud tedy byl – mohla bych s tím nějak pracovat. Jenže o žádném nevím. Bella je totiž kůň, kterého nerozhodí nic na světě kromě jediné věci – člověka, který si není jistý tím, co dělá, který se v horším případě i bojí.
Můj muž by teď možná namítl, že jsem na sebe příliš přísná, vždyť se kolem koní motám odmalička, mám plno zkušeností a nemám důvod být nejistá. Ach ti nekoňáci, že? Jestli někde opravdu platí sokratovské Vím, že nic nevím, tak je to jezdectví a svět koní jako takový. Kdo si začne myslet, že ví, ten ještě ani nezačal… Co chci ale hlavně říct – zmíněnou Bellininu vlastnost jsem si nevycucala z prstu, ověřila jsem si ji mnohokrát v praxi. Tím, že takhle reaguje nejen na mě, ale na všechny lidi. Zrcadlí zkrátka naprosto věrně chování toho, kdo je v jejím okolí.
V břiše miminko číslo dvě. Poslední jízda před porodem. A po něm už hledání úsměvu v sedle jde poněkud ztuha.
Takoví jsou samozřejmě asi všichni koně, jen někteří jsou k člověku vnímavější a na podobné nuance citlivější, jiní naopak rozpoložení dvojnožce nijak viditelně neřeší. Ať už díky povaze, nebo vlivem „opotřebovanosti“ a otupělosti, kterou získali necitlivým zacházením během života.
Tohle všechno si postupně dávám dohromady až teď. Bella tyto signály vykazovala odjakživa, jen jsem je neuměla správně číst. To, že se prvních několik let života ani jednou ničeho nelekla, jsem přičítala jen a jen jejímu charakteru. Přitom právě tehdy jsem se měla pochválit (což mi nikdy nešlo). Protože jsem byla sebejistá, zdravě sebevědomá, věřila jsem tomu, co dělám a jak to dělám, nepochybovala jsem o své cestě.
Pracovala jsem ze země, vždyť jsem měla roční hříbátko a posléze puberťáka. Ne že bych nedělala chyby, byla jich spousta. Nicméně to nebyly chyby, které by ovlivňovaly vzájemnou důvěru mezi mnou a Bellou. Troufám si říct, že jsem jí svou ranou výchovou dala do života velmi dobrý základ, zpětnou vazbu v tomto smyslu dostávám dodnes od všech, kdo s Bellou jakýmkoli způsobem pracovali.
Pak přišel ten velký den, kdy jsem na ní poprvé seděla. Nestalo se vůbec nic převratného. Jen jsme to, co jsme do té doby dělaly ze země, přesunuly do sedla. Chyby sice přibývaly, nicméně byly jen na mojí straně. Nikdy jsem nebyla kdovíjaký jezdec, veškerou jezdeckou dovednost jsem získala mezi zhruba osmi a dvanácti lety v jezdeckém oddíle a od té doby už jsem až na krátké epizody bohužel jen samouk, což se nutně projeví na mnoha zafixovaných chybných stereotypech, které si člověk sám u sebe neuvědomuje, takže je ani nemůže odstraňovat.
Každopádně jsme si to obě opravdu užívaly. První cval v sedle – na ten vzpomínám dodneška. Byla to nějaká šestá sedmá vyjížďka ven, jarní měkká louka podél potoka, Bella vzorně klusala a já jsem najednou ucítila, že si to už můžu dovolit. Že je ten správný moment. Jen jsem jemně cvakla jazykem o patro, kůň se pode mnou zhoupl a následujících pár set metrů jsem myslela na jediné. Že už nic víc nemůže přijít, tohle je ONO.
No… konec dojímání a zpátky do reality. První těhotenství. Až do konce šestého měsíce jsem jezdila jako kdykoli jindy, jen jsem postupně ubírala na rychlosti. Poslední trimestr byl, troufám si říct, nejlepší období, co jsem s Bellou zažila. Sice jsem už nejezdila, ale měla jsem spoustu volného času a byly jsme na sebe napojené jako nikdy předtím a bohužel už ani potom. Byl to čtvrtrok, kdy jsem nepotřebovala nic kromě svého hlasu. Ani ohlávku.
Po porodu jsem poměrně rychle navázala tam, kde jsme skončily, samozřejmě tak, jak situace dovolovala. Chodila jsem za ní denně s kočárkem a pracovaly jsme hlavně ze země. Honzík, můj první syn, bohužel nedokázal spát ve stojícím kočárku. Celou hodinovou procházku ke koním prospal, ale jakmile jsem zaparkovala u výběhu, věděla jsem, že mám maximálně deset minut na to, něco udělat. Takže jsem se stala mistrem pětiminutových cvičení v kruhovce, během kterých jsem se snažila vymýšlet pořád něco nového, aby se Bella nenudila. A když Honzík trochu povyrostl a kojení už nebylo věcí náhody a často vražedně krátkých intervalů, mohla jsem ho bez obav nechávat s manželem, babičkou nebo kamarádkami a užít si i ježdění. Ano, byla jsem trochu opatrnější, ale spíš fyzicky, protože mi nějakou dobu trvalo, než jsem se dostala zpátky do kondice.
Jeden kůň, jeden kočárek, jedno dítě… co jsem proboha řešila, že nestíhám?!
Když už jsem ji konečně měla a připadala si, že jsem ve svém novém, mateřském životě pevně ukotvená a zvládám všechno tak, aby byli všichni včetně mě samotné spokojení, najednou bum – byla jsem znovu těhotná. Ježdění s břichem se tentokrát konalo mnohem méně.
A ještě méně se ho konalo potom…
Mám dvě děti relativně krátce po sobě, zhruba rok a půl. Nebudu se tu pouštět do úvah, jestli je to výhoda, nebo nevýhoda. Zkrátka se to tak přihodilo, já jsem vděčná za dva úžasné zdravé kluky a nikdy bych neměnila, jak to život přinesl. I přesto, že první rok dvojmateřství mám tak nějak v mlze.
V souvislosti s Bellou je podstatné to, že zatímco s jedním dítětem se nezměnilo skoro nic, s druhým se změnilo všechno. Jednak Matýsek přišel na podzim a ty nejtěžší měsíce probíhaly v zimě, kdy je všechno složitější samo o sobě (Třeba když vám čtyřicetičtyřkilový dvojkočár i s posádkou a nákupem zapadne do rozdupaného bahna vedle výběhu, obě děti řvou a vy nemáte sílu vytáhnout ho ven).
Jednak bylo mnohem těžší sehnat hlídání. Zatímco o jedno dítě se příbuzní i mateřsky založené kamarádky div neprali, poté, co jsme sestavili dvojbob, po ochotných pomocnících se slehla zem. Bylo to logické. Nemůžete chtít po babičkách, aby tlačily ten čtyřicetikilový dvojkočár cestou necestou (nehledě na to, že jedna z nich bydlí 200 kilometrů daleko). A stejně tak po nich ani po kamarádkách nemůžete chtít tu zodpovědnost, aby šly s normálním kočárkem a druhé dítě vypustily do pražských ulic, jakkoli okrajových.
Sešlo se nám to tak, že v době, kdy se narodil mladší Matýsek, starší Honzík se teprve pořádně rozchodil a venku se z něj stala neřízená střela, která neviděla, neslyšela, jen běhala. Byl k neutahání a ve věku, kdy na jakýkoli pokyn reagoval jeho pravým opakem, ve strachu, aby o něco nepřišel. Po výkřiku „Stůj!“ byl schopný vrhnout se pod kolo auta, jen aby byl někde o tři vteřiny dřív. (Bohužel pedagogický experiment, zkusit na něj v kritickou chvíli zavolat „Přidej!“, se ukázal jako cimrmanovská slepá ulička, tudy ne, přátelé).
No a v neposlední řadě sladit denní režim a biorytmus kojence a batolete je samo o sobě dost složité, takže i hlídání v poklidu domova bylo pro každého ochotníka velkou zkouškou nervů. Já měla vždycky po ruce kojení a batole jsem nějak zaměstnala, ale co si měl počít tatínek nebo někdo další, když se rozbrečely obě děti najednou? Když navíc nebyli tak otrlí jako já, která s miminem u prsu v klidu pozorovala, jak Honzík leze na kuchyňskou linku?
Celý plus minus rok po narození Matýska to tedy vypadalo tak, že na Bellu jsem se chodila nejčastěji jen DÍVAT. Dívala jsem se na ni opravdu často. Statečně jsem tlačila dvojkočár přes les (protože do autobusu jsem se s ním většinou nevešla, jakmile jel jiný kočárek, mě už nevzali) a byla vděčná za zimu víceméně bez sněhu, jinak bychom často asi ani nevyjeli.
Fotka, kterou bych nazvala Klid před bouří… hormonů.
Pak jsem totálně zpocená dotlačila povoz k ohradě – a viděla Bellu na vzdálenost sto metrů. Jakmile se koně nepásli u přístřešku, měla jsem smůlu. Do výběhu se s kočárem prostě vjet nedalo, navíc bych si to mezi volně pobíhající koně ani netroufla. Nemohla jsem si pro Bellu ani dojít, protože ti dva satani by se mezitím v kočárku na kšírách oběsili nebo se s ním v lepším případě jenom převrhli.
Mohla jsem jen volat a zhruba v jednom z pěti případů Bella sama přišla. Bohužel náš vztah už v tu dobu nebyl takový, abych zapískala a ona s řehtáním cválala přes celou pastvinu (popravdě, to se mi nepodařilo docílit nikdy…).
Kromě těchto vyhlídkových jízd se mi podařilo prosadit si pro sebe nedělní dopoledne. Tři hodiny v týdnu, kdy jsem za ní prostě šla, i kdyby děti doma visely na lustru. Zpětně si říkám, že by možná bylo bývalo lepší, kdybych zůstala ty neděle neměla a zůstala jen u dívání.
Proč? Protože jsem setrvačností ty tři hodiny jela podle starých pořádků a dlouho si nechtěla připustit, že už nastaly jiné. Já i Bella jsme byly fyzicky i psychicky někde jinde. Samozřejmě jsem věděla, že když se 90 procent času poflakuje po pastvině, byť v režimu 24/7, nemůžu po ní chtít stejnou fyzickou výkonnost jako dřív, hlavně po stránce ohebnosti.
Ale myslela jsem si, že zacválat si na rovné linii po poli je ok.
Nebylo to ok.
Ani jedna jsme se necítily dobře a já tlačila na pilu, abych to zlomila. Chtěla jsem za každou cenu jezdit „tak jako dřív“, ačkoli podmínky vůbec nebyly jako dřív. Ve všech možných ohledech.
Bella mi to naznačovala mnoha způsoby, ale já byla prostě slepá.
Až musel přijít ten úraz.
Ale mezitím se stala ještě spousta věcí…
