Jak bylo ve školce? Dobře. A zítra už tam nepůjdu

Je to už nějaký ten pátek, co Honzík nastoupil do školky. Nastává tedy čas podívat se pravdě do očí a realisticky zhodnotit, jaké multikulturní obohacení tento nový řád do naší domácnosti přinesl.

O tom, že Honzík do školky nakonec půjde, ač by teoreticky ještě nemusel, protože budu ještě rok doma s Matýskem, jsem už psala. Kostky byly vrženy, a jelikož do dne D vkládal hlavní aktér velká očekávání, všechny pochyby a občasné výčitky se mi dařilo úspěšně odpálkovávat.

Docházku jsme zahájili z vícero důvodů až v půlce září. Podle zkušených matek je to výhoda, protože „ten hromadný pláč už bude odbytý a vy budete mít pokoj“. No, to jednoho uklidní. Honzíka jsem vybavila na novou životní etapu tak, jak je u mě obvyklé – tedy něco jsem předimenzovala, třeba velikost nových přezůvek, a něco naopak podcenila: Pokyn „látkový pytlík na náhradní oblečení“ jsem splnila, ale nikdo mi neřekl, že má být přidělaný k ramínku! Ve školkové komunitě jde o jedno z největších selhání. Dost na tom, že jsme zazdili třídní schůzku a platbu do třídního fondu poslali jako poslední s měsíčním zpožděním.

Pyšná jsem zato byla na dvě překrásné kytky, pro každou paní učitelku jednu, to abychom zanechali dobrý dojem. Tušila jsem, že dloubání v nose, které se u nás stalo nevím proč hitem měsíce září, by tuhle funkci nesplnilo.

Vystrojili jsme se a celá rodina, tedy Honzík, Matýsek v kočárku a já se Šamponem, jsme vyrazili vstříc světlým zítřkům. Kytky málem vzaly za své hned u vchodu, kdy je Honzík upustil do louže, ale to byla jediná drobná nepříjemnost. Dítě jsme předali takovou rychlostí, že jsem si to uvědomila pomalu až venku před budovou. Jakmile totiž uviděl třídu plnou dětí a hraček, předvedl něco jako dvojitý rittberger a byl ten tam.

Dojatě a spokojeně jsme kráčeli domů s hřejivým pocitem, že aklimatizace proběhla snadněji, než jsme čekali. Vlastně jsme se prsili, jak jsme toho prvorozeného dobře vychovali, že je sebevědomý, nezávislý a skvěle se umí zapojit do kolektivu. Až mi zabylo líto, že už mě ten můj velký brouček vůbec nepotřebuje.

Když jsem v půl jedné a pět minut přišla nezávisláka vyzvednout, uvítalo mě uslzené děťátko visící paní učitelce na ruce. Paní učitelka se dušovala, že byl celé dopoledne v pohodě, ale rozhodilo ho, když hned po obědě nabíhali rodiče pro své děti a pro něj nikdo nepřišel. Přitom jsem dorazila jen pět minut po té první hujerovské vlně. Po pytlíku bez ramínka další selhání!

Cestou domů jsem se někdejšího suveréna, který mi teď drtil ruku jako o život, vyptávala, jaké to první den bylo, s kým si hrál, co měl k jídlu, jestli se mu ve školce líbilo, jaké byly paní učitelky. Dozvěděla jsem zhruba toto: „Měl jsem polívku, hrál jsem si s Jiříkem, k obědu byly bramborový šišky a jednou to stačilo. Zítra už tam nepotřebuju.“

Zbytek cesty domů jsem strávila vysvětlováním, že školka není návštěva zoo, kam se jde jednou a pak zas někdy, až se mu bude chtít. „Teď tam budeš chodit každý všední den, když je táta v práci.“ Honzík vypadal velmi zaskočeně. Varianta, že nejde o jednorázovou akci, ho zřejmě na jaře, když si o školu řekl, vůbec nenapadla!

Úderem druhého dne proto začal smlouvat. Jelikož jsme zavedli, že do školky ho bude vodit Šampón cestou do práce, jsem ranních loučicích scének až na výjimky ušetřena. Popravdě si myslím, že se mnou by tak emotivní nebyly. Jsem z podstaty věci odolnější než tatínek, nejrůznějších dramatických situací zažívám s dětmi denně několik desítek.

Každopádně Honzík jede ve vlnách, jejichž logiku – je-li vůbec nějaká – jsme zatím neodhalili. Pár dnů se těší a dalších pár dnů bojkotuje všechno, co se školkou souvisí. Kupodivu to platí jen po ránu, odpoledne mi bez ohledu na právě probíhající periodu vždy tvrdí, že se měl super.

Taky jsme si opět potvrdili, že na děti nejvíc platí rituály a stereotyp. Což v praxi znamená, že pro klidné ráno je potřeba, aby tatínek zapsal docházku do sešitu (ačkoli se to dělat nemusí) a dal si s Honzíkem chlapského placáka. Následně Honzík vbíhá do třídy, a protože paní učitelky už jsou nachystané, nedají mu šanci a na jeho pozdrav rovnou odpovídají: „Ahoj Honzíku, ano, já vím, že jdeš domů po obědě“. Vyzvedávací rituál se skládá z kontroly nástěnky („Mami, ty ses nekoukla, co máme nového!“) a kontrolního dotazu, jestli se Mates neměl náhodou líp („Co měl Matýsek k obědu?“).

No a pak máme ještě jeden zásadní rituál, a tím je pravidelné hledání Honzíkovy garderoby ve všech ostatních pytlících kromě toho našeho. Záhada přetrvává i po těch zhruba dvou měsících. Honzíkovy zánovní tepláky s autíčkem zmizely hned druhý den a nenašly se dosud. Další tři dny mě pak dítě vítalo pokaždé v jiných a ani jedny nebyly jeho.

Že se oblečení plete tříletým prckům, to chápu. Jenže pak se do toho vloží pětatřicetiletý chlap… Před časem Šampón Honzíka do školky nejen odvedl, ale měl i po obědě přivést, protože jsme pak jeli na výlet. Kupodivu na dítě nezapomněl (což jsem přiznám se trochu čekala), ale přivedl ho bez bundy a v cizí čepici (což jsem tedy nečekala). Na můj dotaz, kde mají bundu, mi hrdě ukazoval mikinu, a čepice zcela jiné barvy, než se kterou ráno vyrazili, mu taky podezřelá nebyla.

Vlastně můžu být ráda, že přivedl správné dítě. A zároveň se mu ani nemůžu smát… Máme totiž takovou už legendární historku z porodnice. Když se Honzík narodil, šla jsem tuším druhý den do jídelny na oběd. Miminka se po tu dobu dávala na hlídání na sesternu. Po návratu z oběda jsem popadla vozík s nejbližším dítětem zabaleným ve žluté zavinovačce, spokojeně s ním dobrou půlhodinku vegetila v pokoji, a až když jsem se chystala na kojení, zjistila jsem, že místo Honzíka jsem si přivezla Dianku. Nevím, jestli je děsivější to, co jsem provedla, anebo fakt, že si toho nevšimly ani sestřičky, ani maminka Dianky.

No nic, nejen z toho důvodu jsem na rozdíl od Šampóna podezřívavá už preventivně, a proto vždycky cestou domů ze školky probíhá „výslech“. Ale jako vyšetřující mám podobné úspěchy jako policejní praktikant Hlaváček. Vždycky jsem se smála vyprávěním, že všechny děti na otázku, jak bylo ve škole, odpovídají zásadně „dobře“, i kdyby škola ten den vybuchla. Ale teď už to naprosto chápu:

„Tak jak bylo dneska ve školce?“

„Dobře“.

„Co jste dělali?“

„Hráli jsme si.“

„A co ještě jste dělali?“

„Hráli jsme si.“

„Aha. A s kým jsi si hrál?“

„S Jiříkem.“ (Do třídy chodí 25 dětí, ale podle Honzíka to vypadá, že je tam jen on a Jiřík.)

„A byli jste venku?“

„Jo.“

„A co jste dělali venku?“

„Hráli jsme si.“

„Hm. A co jste měli k obědu?“
„Polívku a to druhý. To druhý jsem nejedl.“

Tenhle monolog se slovo od slova opakuje pokaždé a získat nějakou novou informaci se mi daří spíš pokoutně, když mluvíme úplně o něčem jiném. Případně musím počkat na babičky, protože jim Honzík poví ty skutečně zajímavé věci (třeba že ho Adámek štípe, že mají do školy donést ovoce na výstavku a že na záchod chodí úplně sám), kdežto matka už je s tím věčným vyptáváním trapná.

Jenže pak nastane víkend a z Honzíka během dne naprosto nelogicky a nahodile padají poznámky jako třeba:

„Ve školce si taky děláme ohníček.“

„Ty bramborový šišky ve školce byly nahnilý.“

„Kdo chce čisté ruce míti, musí si je mýdlem mýti.“

„Maminka by byla smutná, když ti jídlo dnes nechutná.“

To jednoho dokáže znejistit. Ale kvituju aspoň to, že Honzík konečně přichází na chuť kvalitní poezii. Dosud totiž jeho nejoblíbenější básnička byla tahle:

„Nechci sourozence / tátu kopnu do vejce.

Chci být jedináček / odnese to tátův ptáček.“

Beru to tak, že všechno zlé – třeba když dítě šlápne tatínkovi do rozkroku – může být pro něco dobré. Tedy že tatínek jako formu terapie zvolí málem villonskou baladu, která ve zlatém rodinném fondu přetrvá i navzdory Matesovi.

Á propós Mates – dá se říct, že z Honzíkovy nové životní etapy těží nejvíc. Protože konečně i on poprvé v životě pár hodin denně zažívá, co to je být jedináčkem. Dopoledne jsou jeho. Má pro sebe všechny hračky, sto procent mámy, může chodit všude pěšky bez kočárku, neb chytat jedno dítě zvládnu s prstem v nose a poslepu.

Největší novinka ale je, že přebral Honzíkovi Elišku. Stačilo k tomu málo, zkopírovat bráchovy metody. Doma se totiž Mates tváří jako vážný intelektuál, jehož největším úkolem je hodinu přelévat vodu z jednoho hrnečku do druhého a zpátky a který je nad pozemské radosti povznesen.

Ale pak dorazíme na cvičení a Matýsek najednou řičí jako kobyla a lítá ne jako Honzík, ale jako Honzík na tripu. Do toho vleče po tělocvičně karimatky, pěnové válce, hopsá na bosu a hází dvoukilovými činkami. Zkrátka intelekt jde stranou a jde se na to povrchně přes fyzično.

Je mi Honzíka až líto, jak rychle ho Eliška poslala k vodě a vyměnila za mladší exemplář. Ale pravdou je, že když jsem se ho tuhle ptala, která holčička se mu líbí nejvíc, tak Elišku taky zazdil a pravil, že Agneska ze školky.

Je fajn, že neřekl Jiřík.