Yes, I can! Be a vegetarian. Nerozhodla jsem se ze dne na den. Přemýšlela jsem nad tím už delší dobu a pořád čekala na ten „správný okamžik“, kdy řeknu masu definitivní sbohem. Jenže na správný okamžik není třeba čekat. Ten je vždycky právě teď. A tak jsem konečně udělala malinký krok pro planetu a velký krok pro sebe.
Trvalo mi to 35 let. Nemám po ruce mámu, aby mi řekla, kdy jsem dostala první masový příkrm, ale pokud to bylo zhruba v půlroce, jak to za jejího mládí chodilo, je to opravdu tohle číslo.
Maso se u nás doma jedlo odjakživa a mě celé dětství a dospívání nenapadlo, že by to tak n e m u s e l o být. Vegetariánství v Československu a Česku byla spíš rarita, takže otázku, jestli nepřestat jíst maso, si nikdo nekladl.
Možná jsme ale byli přece jen taková „light“ rodina. Maso jsme rozhodně nejedli denně, jak bylo mnohdy zvykem, a z drtivé většiny se jednalo o drůbeží, sem tam rybu nebo králíka, jednou za hodně dlouhý čas vepřové a hovězí opravdu párkrát do roka.
První vegetariánkou, kterou jsem poznala, byla kamarádka Lenka, spolužačka z vysoké. A pak postupně přibývali další lidé v mém okolí. Za posledních několik let jsou jich snad už i desítky. A mě čas od času napadlo, jestli se k nim nepřidat. Byly to ovšem jen takové jalové úvahy, které jsem nebrala sama vážně. Zamyslela jsem se víc až ve chvíli, kdy před víc než rokem přestal jíst maso Šampón.
Abychom to trochu odlehčili… Zdroj: Trololol.cz
Tedy osoba, která byla schopna sníst na posezení nejen šest kilo ovoce, ale taky 14 řízků nebo steak o velikost gramofonové desky. Ze dne na den s bifteky sekl s odůvodněním, že „svůj podíl masa pro tento život již vyčerpal“. K velkému kroku ho vedla snaha zjistit, jak na to jeho tělo bude reagovat (prý skvěle, až na to prdění prvních pár měsíců!), a trocha toho ekologického prozření.
Já se tehdy nepřidala s odůvodněním, že dokud se stravuju s dětmi doma, nebudu si už tak hektický chod dne ještě víc komplikovat vařením různých jídel pro každého člena rodiny. Takže zase jen lenost… Trvalo mi to zkrátka ještě další rok.
Jak jsem psala v článku Pozor na to, co si přejete…, poslední dobou jsem poměrně nespokojená. Se vším možným, ale nejvíc se sebou samotnou. Poměrně epicky jsem si o tom popřemýšlela při 60kilometrové pěší pouti z Řípu do Prahy, kdy jsem si uvědomila – nejdřív při rozhovoru s renesanční kamarádkou a pak i při zbývajících sólových kilometrech – že jedním z důvodů mé nespokojenosti je chybějící pocit užitečnosti.
Zkrátka mi vadí, že momentálně nedělám (z mého pohledu) nic, co by mělo nějaký hlubší smysl nebo bylo pro někoho prospěšné. Včetně mě samé. Ano, mám dvě děti, ty jsou smyslem mého života a jak mi řekla správně jiná kamarádka, předat světu dva „skvělé, slušné, charakterní a správné kluky“ je to nejlepší a zároveň nejtěžší, co můžu udělat. Ale znáte to. Tohle se tak nějak rozumí samo sebou. Míněno to, že se o to snažím. Ne to, že se mi to povede.
Tak jsem se tak zadívala po naší domácnosti, kde se drtivá většina odpadu sejde v jednom koši, protože všechny pokusy o třídění v pidi 2+kk s dvěma dětmi, které vše, co není přilepené nebo zamčené, ihned rozkramaří, ale také třeba snědí nebo použijí na výzdobu bytu, zkrátka selhávají. A v tu chvíli mě napadlo, že ten nejjednodušší způsob, jak si trochu vylepšit ekologickou karmu, mám přímo před sebou. A než budu mít nápad/sílu/energii/čas/vůli zrealizovat i něco „většího“, je vegetariánství to nejmenší, co můžu pro okolí a svůj dobrý pocit udělat.
Jo. Takhle jednoduché to je. Takhle hezky SOBECKÉ. Aby měl člověk ze sebe lepší pocit.
Nicméně jednoduché to bylo i proto, že když jsem se nad celou věcí pořádně zamyslela, došlo mi, že jako vegetarián žiju z 90 procent už teď. Zjistila jsem totiž, že:
- Jediné maso, které jím, je zhruba jednou za dva týdny šunka na chlebu, když nic jiného v lednici nenajdu.
- A potom maso, které si dám u rodičů – což je jednou za měsíc.
- Případně maso v restauraci, když mě Šampón vyveze. A to je tak jednou za půl roku.
- Když chci naservírovat maso dětem, koupím radši příkrm ze skleničky a sama si dám něco bez masa.
- V mrazáku jsem tuhle objevila kuře, které mělo datum spotřeby před dvěma lety. A losos byl tak obalený ledem, že jsme ho s tou lednicí snad už koupili.
- Vepřové nebo hovězí maso jsem v životě neuvařila (ostatně mi nikdy nechutnalo, asi vzpomínky na školní vývařovny mého dětství). Vrchol rybího snažení je konzerva tuňáka.
- Odjakživa se štítím syrového masa a léta mi trvalo, než jsem se naučila zpracovat ho bez igelitových pytlíků na rukou. Měla jsem to už jako malá chápat jako znamení.
- Vodňanské „maso“ kupovat nehodolám a bioprodukce je pro náš aktuální lowcostový rozpočet opravdu drahá.
- Když bych to brala podle tchána, jsme vegetariáni už dávno, protože kuře není maso. Aha.
*
Prvního září, aby se mi to dobře pamatovalo, jsem si symbolicky řekla, že odteď už nikdy více. Vlastně to pro mě není žádný rozdíl, vzhledem k minimální spotřebě už předtím. Všechno probíhá bez potíží, kromě očekávatelných dotazů od pár lidí, které asi všichni vegetariáni znají a odpovídají na ně zhruba v tomto sledu: Ano, nejím maso. Ne, ani kuře. Ne, ani rybu. Ano, i ryba je maso. Děkuju, ale párky si taky nedám. A ani zelňačku s klobásou. Ani hovězí vývar!
Zatím jsem narazila na jedinou drobnou komplikaci.
Dětem maso samozřejmě dávám, i když asi v mnohem menší míře, než je běžný český standard. Ode mě ho dostanou tak jednou, maximálně dvakrát týdně. A bývá potíž poznat, jestli jim nenakládám na talíř horkou porci, když ji nemůžu ochutnat. Malíček zabořený do omáčky není úplně spolehlivý ukazatel.
To, jestli budou kluci maso jíst, ať si rozhodnou sami, jakmile budou vědět, jak se věci mají. Jestli na to přijdou v pěti, patnácti nebo padesáti, je jen na nich.
Já osobně si umím představit jen dvě situace, kdy bych ze své cesty jednorázově sešla. V případě extrémního sportovního výkonu, pokud by si tělo o maso samo řeklo. Třeba při maratonu, který doufám jednou konečně dám. Ne že bych před ním začala maso cíleně jíst, to ne. Ale pokud by mi organismus v cíli hlásil, že teď ze všeho nejvíc na světě potřebuje mastný párek v rohlíku ze stánku opodál, asi bych se s ním v tu chvíli nehádala.
A druhou výjimkou je těhotenství. S oběma kluky jsem první trimestr strávila na coca-cole a zázvorových lízátkách a zbylé dva na pokrmech typu moravský vrabec, které normálně úplně nesnáším. Takže až budeme chtít toho třetího kluka, počítám, že i dva roky prošlé kuře by se mohlo hodit.
