…mohlo by se vám to splnit. Já jsem si přála být poprvé za tři a půl roku několik dnů sama. ÚPLNĚ SAMA. Ano, čtete dobře. Sama bez dětí i bez svého muže. Cítila jsem, že to opravdu potřebuju, a že to potřebují i oni – aby měli doma „zrestartovanou“ maminku, která zase chvíli něco vydrží.

Je to jako s tím mobilem. Baterka se vybíjí, a tak ho čas od času strčíme do zásuvky. Nikdy nepočkáme, až je baterka úplně vybitá, jak by se správně mělo. A málokdy ho tam necháme, dokud není nabitá stoprocentně. Obojí tu baterku ničí, jak všichni víme. Jenže my ten telefon přece musíme nabít, když se to hodí nám, a ne tak, jak by to bylo správně!

V posledních měsících si připadám velmi podobně. Mám pocit, že se neustále jen vybíjím a dobití (třeba půl dne pro sebe jednou za měsíc) je vždycky pouze takový krátkodobý nádech, abych fungovala dalších pár dnů, ale dlouhodobě jsem přístroj, na který není spoleh. Pořád tak na třiceti procentech.

Čím to je? Na tuhle otázku jsem zatím nenašla stoprocentně uspokojivou odpověď.

Samozřejmě je za tím hlavně prachobyčejná únava. Fyzická i mentální. Být s dětmi na mateřské je bezkonkurenčně to nejkrásnější období života, ale zároveň asi i nejtěžší.

Tři a půl roku mizerného spánku. Dělím ho na tři fáze: Žádný spánek, špatný spánek, málo spánku. To první v době, kdy jsem děti kojila. Druhé v době, kdy jsem taky kojila, ale už míň. To třetí trvá dodnes. Protože už sice nekojím, ale zase po večerech dělám všechno to, co se přes den s dětmi nedá. Od domácích restů přes pracovní věci až po snahu o nějaké vlastní koníčky. A taky je tu samozřejmě můj muž, který by si rád užil svoji ženu.

To je ta fyzická únava. Způsobují ji i jiné věci. Neustálé zvedání, nošení a přenášení dětí, nakládání kočárku z auta, do auta, tahání nákupů. Štěstí je, že rostou postupně, tak se tělo stíhá přizpůsobit (děti, ne nákupy). Ale z období, kdy jsem v posledním trimestru s Matýskem milionkrát za den zvedala třináctikilového Honzíka, se moje záda vzpamatovávají dodnes.

No a pak je tu únava mentální. A ta je, alespoň pro mě, mnohem těžší. Jsem odjakživa silný introvert, vždycky jsem vyhledávala spíš samotu. Na mateřské jsem paradoxně svým způsobem osamělá, ale zároveň nikdy ne sama. Pořád jsou se mnou děti. Můžu je mít seberadši, ale pro moji povahu je to zkrátka náročné a svým způsobem proti její přirozenosti. Když se extrovert necítí dobře, pomůže mu jít do společnosti, za kamarády, to ho postaví na nohy. Když nemá svůj den introvert, potřebuje si zalézt do koutku, pobýt si chvíli o samotě a pak bude ok. Jenže tuhle možnost já nemám. Buď mám u sebe prcky, nebo večer Šampóna. Pokud potřebuju být sama, musím jít z našeho bytu pryč ven. Což ne vždycky jde a ne vždycky je kam. Všude budou lidi, protože v deset večer do lesa nepolezu.

Dalším důvodem mentální únavy je stres. Ano, děti jsou největší radost, ale zároveň je tady už navždy přítomný strach o ně. Nejsem přehnaně úzkostlivá matka, vlastně si myslím, že z pohledu mnoha lidí v mém okolí jsem spíš lehkovážná až nezodpovědná. No, možná tak vypadám, protože neoblíknu dětem čepici, když foukne vítr, nevadí mi, že hladí kočku a pak se jdou najíst, nevracím se domů kvůli tomu, že v půlce procházky šlápnou do louže a mají mokro v botách.

Ale to neznamená, že o ně nemám strach. Naopak. Neustále si představuju, co všechno by se jim mohlo stát, a mám doslova fobii z toho, že nikdy neuhlídám všechno. Že budu řídit sebelíp, ale někdo naproti to do nás napálí, až je povezu na výlet. Že se sice na přechodu rozhlédneme a budeme mít zelenou, ale nějakýmu zfetovanýmu magorovi to bude fuk. Děsí mě voda, výšky, pedofilové, agresoři, co si budou chtít vybít frustraci na matce s dětma, která bude v blbou dobu na blbým místě. Autem jezdím, beru děti k vodě i na skály, lidi všech typů potkávám dnes a denně. Nemůžu zabránit všemu, můžu jen doufat, že se nic nestane. Bohužel neumím zakázat svojí hlavě, aby si pořád dokola nepřehrávala všechny možné katastrofické scénáře (což je asi částečně i profesní deformace, když léta pracujete ve zpravodajství).

Stresující je ten pocit neustálé zodpovědnosti, kdy vím, že nemůžu polevit ani na vteřinu. Ani doma. Stačí jít na záchod, vrátit se do kuchyně – a Mates sedí na varné desce. Představa, že ji zapne a pod ním se začnou rozpalovat plotýnky…

Taky TOHLE VŠECHNO je mateřská dovolená. Proto jsem unavená. Umocněné je to tím, že není s kým to sdílet, jak si ulehčit. Jasně, s kamarádkami, které mají děti, si navzájem děláte vrbu a vypovídáte se. V praxi vám je to ovšem k ničemu, protože vám nijak pomoct nemůžou, samy mají svých starostí dost. Vy si můžete v duchu říkat, pche, má jedno dítě, co ta může vědět. Ale každý má něco. Někdo staví dům. Jiný má dítě třeba nějak nemocné. Další má naprosto nefunkčního partnera. Všechny víme, že je to těžké. Spolu si to i řekneme. Ale to je tak všechno, co můžeme dělat.

Když si troufneme říct něco před mámami nebo tchýněmi, nemají příliš pochopení. Protože ony jsou generace matek, které byly s dětmi jenom samy, několik let v kuse. Ano, ale tahle generace neřešila hypotéky, nepracovala při mateřské z domova a jesle, školku, práci i byt měla jisté. Připadá jim to normální, nerozumějí tomu, co řeším. Že prý tohle je mateřství a kdo to nechápe, nemá si děti pořizovat. Jenže já si nestěžuju na mateřství a na děti, to je právě to, co jim nedokážu vysvětlit.

No a pak je tu muž. Který dělá, co může, pomáhá podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a přesto má pocit, že to nikdy nestačí. Diví se, proč nevyvěsím slavobránu pokaždé, když vezme děti k babičce nebo tetě. Nechápe, že na něj „žárlím“ pro tu jeho svobodu, kdy se může cestou z práce o hodinu zdržet a nemusí se kvůli tomu nikomu zpovídat. Že mi nepomůže tím, že zajde na nákup, protože pro mě bude větší svátek, když půjdu nakupovat já – sama.

***

Jenže jak tu tak už druhý večer v tom prázdném bytě sama sedím, čím dál víc si uvědomuju, že moje častá nespokojenost nepramení jen z únavy tohoto typu. Jsem z různých důvodů smutná. Komplikovanost rodinných vztahů. Přehodnocování věcí, o kterých jsem si léta myslela, že jsou jasné. Konec pohádky o vysněném bydlení, které jsme měli doslova na dosah ruky – a krachlo to na úplné blbosti těsně před cílem. Vnímání neustálé mediální masírky o čím dál větší nedostupnosti hypoték (a jsme zase u těch katastrofických scénářů, to je z té záplavy špatných zpráv ještě vlastně ten nejmenší problém). Představa, že další řadu let žijeme v bytě, který je ideální pro mladou zamilovanou dvojici, ale stává se postupně vězením pro čtyřčlennou sportovně založenou rodinu. Obrovské starosti s milovanou Bellou, které pořád neberou konce a nedaří se mi je vyřešit tak, abych měla konečně klidné spaní a čisté svědomí.

Výčitky, že mě každý den s dětmi nenaplňuje vždy tak, jak by podle „norem“ měl. Vztek, že mi názory jiných lidí ani v pětatřiceti nejsou vždycky jedno. A pokud už jsou, řeknu jim to tak blbě, že je ještě nechtěně naseru.

Nejistota ohledně toho, co bude příští rok, až mi rodičovská skončí. Nemám absolutně jasno v tom, co budu dělat za práci. Vracet se do směnového režimu s dvěma malými dětmi je v podstatě nemožné. Navíc dávno vím, že už nechci psát o ničem, co jen vzdáleně prošlo okolo politiky.

Blbé je, že ani nevím, co budu dělat jiného. Připadám si, jako bych za poslední tři roky totálně zamrzla na místě. Pořád řeším život těch dvou malých bytůstek, až jsem zapomněla přemýšlet o tom svém. Co chci dělat? Co by mě bavilo? Spousta věcí.

Ještě jednou. Co by mě bavilo – a co mě i uživí? Když budu naprosto upřímná, vlastně neumím nic pořádně. Přičichla jsem ke spoustě činností, ale máloco dotáhla do konce natolik, abych to mohla nějak víc zužitkovat. Dobře, vystudovala jsem školu. Ale doteď jsem diplom potřebovala k tomu, abych při těch stěžejních pohovorech mohla zamávat ruličkou a mohla si po duškovsku říct, že „hlavní je mít ten papír“. Nabyté znalosti jsem vlastně nikdy nevyužila. 99 procent toho, co jsem kdy v práci potřebovala, mám v hlavě už z gymplu.

Takže co teď? Šampónovy romantické představy, kterak předcvičuju jógu nebo provozuju hippoterapii, se srážejí s drsnou realitou. Tohle jsou tak specifické věci, že uživí lidi, kteří si za nimi šli spoustu let. Kteří je odjakživa brali jako svoje poslání, nebyl to pro ně jeden z mnoha koníčků, o kterém si najednou řeknou, že ho začnou mít jako práci.

Když to shrnu, moje celkové nastavení asi vyplývá z toho, že mi chybí jakákoli jistota aspoň v jediném z těch důležitých životních bodů. Když nevím, kde budu za rok pracovat nebo bydlet, je to pro mě fakt stres. Nejsem ten typ, co žije čistě ze dne na den, takový střelec zas nejsem. Nepotřebuju výhled na padesát let jako jiní členové mé rodiny, ale aspoň na pár let dopředu by to bodlo.

***

Původně jsem měla svůj první volný týden od narození dětí strávit s Bellou na kurzu horsemanshipu u Vaška Bořánka. Jen my dvě v jižních Čechách, spolu, zvíře v roli nejlepšího psychologa. Belly úraz to samozřejmě změnil. Tak jsem si vymyslela, že si tedy zkusím být „sama sobě terapeutem“ a půjdu na týden do tmy. Ale to jsem nakonec taky odpískala a „spokojila se“ s tím, že chci být sama v našem bytě. Protože i to už se mi tři a půl roku nestalo.

Z týdne nakonec není týden, jen tři dny. A já zjišťuju, že i to je MOC.

Je strašně příjemné být tu sama. První den jsem přečetla jednu knížku. Druhý den jsem si zašla do sklepa pro puzzle a po dlouhé době si mohla postavit obrázek, který nemá 12 dílků, ale tisíc. Třetí den jsem přečetla druhou knížku a šla si zaběhat.

Jinak jsem nedělala nic. VŮBEC NIC. To jsem přece přesně chtěla! Jenže je mi smutno. Byla jsem zvědavá, jak se budu cítit. A fakt jsem čekala, že budu juchat a že se mi bude stýskat jen tááákhle maličko. Vzhledem ke všemu výše popsanému.

Místo toho se mi stýskalo ukrutně. Najednou jsem to nebyla já. Mohla jsem spát třeba do dvanácti, ale ze zvyku jsem se budila v půl sedmé. Mohla jsem si udělat vymazlenou večeři o deseti chodech a vychutnávat si ji dvě hodiny, místo toho jsem se odbyla div ne na stojáka jako vždycky.

Nemohla jsem se dočkat, až se ti tři vrátí a já se budu moct nejdřív dojmout a po pěti minutách hned začít rozčilovat, protože Šampón položí sklenici s vodou na můj počítač, kabel od nabitého telefonu nechá trčet ze zásuvky a mezi řečí mi vyjmenuje, co všechno na horách zapomněl. Protože kluci se začnou strkat, sotva vlezou do dveří, Mates si hned cvičně rozlije hrnek s vodou, Honzík zašlape sušenky do koberce a všichni se budou divit, že máma není v zenu, ale je to pořád ta stejná máma, od které odjeli, ať to znamená cokoli.

Nezbývá, než je brzy vyslat někam znovu a zjistit, jak to příště udělat líp. Už proto, že Šampón pánskou jízdu (s asistencí babičky) skvěle zvládl. Neznám moc chlapů – vlastně žádného – kteří by se vydali na hory sami s dětmi ve věku těch našich. A za to mu moc děkuju. Každopádně udělal taktickou chybu, když suverénně hlásil, jaká to byla pohoda s prstem v nose. To se mu ještě vymstí 😊