Zázraky se opravdu dějí. V naší předimenzované čtvrti na okraji Prahy (hic sunt Brno) – kde asi bydlí Husákovy děti z celé republiky, jinak si ten babyboom nedovedu vysvětlit – nám tříleté dítě přijali do státní školky. Bez protekce a bez obálky. Jsem typická ženská, která neví, co chce. Mám totiž radost a zároveň jsem z toho smutná.

Byly před časem chvíle, kdy jsem si opravdu sahala na dno fyzických i psychických sil. Zejména během uplynulé zimy, kdy si oba kluci v týdenních intervalech neustále tam a zpátky předávali bacily všeho druhu. Kdy jsme se na každou výpravu ven oblékali dvě hodiny. Kdy jsem únavu zajídala čokoládou a pak byla ještě unavenější. Tma do devíti, tma od čtyř. Odpolední spánek, který kdysi býval rutinou, se stal spíše raritou.

Na každé procházce, při níž jsme potkali školku, jsem se na pár vteřin zasnila, jak by to bylo o dost snadnější, mít část dne doma jen polovinu potomstva. Honzík můj názor evidentně sdílel, často se do skupinky dětí svévolně infiltroval a připojil se k nim, jako by se nechumelilo. Kdybych odešla domů jen s Matesem a nechala ho tam, nejspíš by si ničeho nevšiml.

A tak, přestože jsem o tom původně letos ještě neuvažovala (s Matýskem budu ještě minimálně rok doma), rozhodla jsem se, že k tomu zápisu přece jen půjdeme. I proto, že si nehodlám nic namlouvat a pozoruju, že Honzík už se se mnou občas asi nudí, ať se snažím jakkoli.

Pokud mám pozornost dělit spravedlivě mezi něj a Matýska, část dne se prostě tráví věcmi, které už jsou z jeho pohledu „jen pro mimina“. A platí to i naopak – ačkoli je Matýsek velký šikulka a díky pozorování bráchy je v mnohém docela napřed, nemůžu k němu zkrátka přistupovat jako k tříletému.

Zápis v našem podání samozřejmě nemohl proběhnout standardně. Na webu jsem vyčetla, že akce Z pro všechny tři státní školky se koná hromadně v jedné z nich. Jsem si fakt jistá, že to tam takhle psali. Když jsem se tedy na poslední chvíli přiřítila na místo (v třicetistupňovém vedru, s oběma dětmi a pěšky) a zjistila, že musím formulář donést do každé zvlášť, byla jsem mírně řečeno zaskočena. Po této informaci jsem hodila papír po paní ředitelce pomalu jako vlaštovku a už jsme sprintovali dál.

Honzíkovi se to nelíbilo, protože poprvé viděl bájnou školku z druhé strany plotu a nemohl se nabažit. V jeho představách je totiž školka ještě o několik tříd výš než zoo, pokojíček bratránka Tomíka, jízda vlakem i park Mirakulum. A to už je fakt co říct. Táhla jsem tedy kočár a nerudného tříleťáka do prudkého kopce k druhé školce a stihla to doslova za pět minut dvanáct.

U vchodu se na mě zle zadívali, protože ceduli o zouvání bot jsem v tom fofru opravdu přehlédla a ještě se mi pod nohama tvořila kaluž potu. Nicméně paní učitelky byly moc milé, hezky jsme si popovídaly, Honzík znalecky zkontroloval vybavení i statiku budovy a mohli jsme jít. V půli cesty si mladý pán vzpomněl, že ve školce zapomněl svůj vláček, který si ten den zvolil za maskota. Točí jich asi tak třicet, v domácnosti se nám mašinky poněkud přemnožily a vymkly kontrole. Bohužel 29 by jich nestačilo, a tak jsme si pro velký úspěch zopakovali kopec v poledním hicu a na rozpáleném asfaltu ještě jednou.

Paní učitelky už na nás čekaly. Ovšem ne kvůli vláčku, nýbrž kvůli špatné přihlášce. Že prý jsem jim dala tu z druhé školky. „To není možný,“ já na to, vždyť tam si ji vzali, tak musí být v pořádku.

V druhé školce nám po telefonu správnost přihlášky potvrdili. Záhada se nakonec objasnila. Také vás životem pronásledují okřídlené věty, takové nechtěné rodinné dědictví, které vás rozčiluje, ale přesto se jím pořád řídíte? Třeba „Vyčůrej se, než půjdeš ven“. Nebo „Vem si pěkné spodní prádlo. Nikdy nevíš, kdy se ti něco stane a budeš se svlíkat v nemocnici.“ Oblíbená je i otázka „Zamkla jsi?“, položená v autě sto kilometrů od domova.

A u nás v rodině máme tohle: „Vytiskni si to radši dvakrát, kdybys to napoprvé vyplnila blbě.“ Není nad to, když rodiče dětem odmalička věří. A tak jsem měla vše dvojmo a nějak se mi přihodilo, že jsem formulář jedné školky použila i pro tu druhou.

Naštěstí tu měli pár rezervních (asi jsou zvyklí, že se několik zmatených matek každoročně najde) a napodruhé vše klaplo. Mělo to ještě jednu výhodu, do třetí školky jsme se kvůli zpoždění už ani nemuseli namáhat.

***

No a teď tedy v den D sedím u internetu a s překvapením zjišťuju, že se Honzík vešel. A že od září z něj bude oficiálně školkové dítě. Ovládly mě zcela smíšené pocity. Jsem moc ráda, hlavně kvůli němu, protože se fakt těší. Možná ho to po pár dnech rychle přejde, ale když ho vidím, jak je mezi jakýmikoli dětmi šťastný, jsem dost optimistka.

Jsem ráda i kvůli Matýskovi, který konečně zažije, jaké to je, mít mámu jen pro sebe – to se mu zatím stávalo opravdu sporadicky. Konečně s ním budu moci mluvit jeho jazykem a používat jednoduché věty typu „To je auto a dělá brm brm“ místo „Ano, máš pravdu, projel tu policejní Hyundai, ano děda s babičkou ho taky mají, ano, je to i30 a Anička má iX30, jasně, že Blesk je rychlejší, ale Buráka by asi předjeli.“

Jsem ráda kvůli sobě, protože jedno dítě žádné dítě, což poznáte až ve chvíli, kdy ty dvě máte. Do té doby si myslíte, že jedno dítě je stejné jako tři. Maluju si, co toho stihnu…

Jak budu mít víc času a energie na pracovní věci i na sport.

Jak konečně budu v obchodech nakupovat opravdu jen to, co chci, a hlavně v klidu – bez nahánění dítěte mezi regály.

Jak budu zase chodit na dlouhé svižné procházky, protože Matýsek si v kočárku ještě rád posedí a  nebudeme muset čekat na malého přírodovědce, který hodinu zkoumá každý kamínek nebo brouka.

Jak se mi zjednoduší vaření, protože na rozdíl od Honzíka Matýsek ještě není vybíravý a zbouchá všechno, co dostane na talíř – včetně těch nepopulárních „zdravých“ věcí.

Jak budu moct chodit po návštěvách a riziko, že moje děti něco rozfláknou, se sníží o polovinu.

Jak zase zažiju, co je to mít opravdový polední klid.

Tak proč jsem sakra vlastně tak smutná?! Proč je mi to líto už teď, kdy je do září ještě daleko?!

Protože sice jsou chvíle, kdy mi Honzík připadá už jako velký a samostatný kluk, který mě skoro nepotřebuje (hlavně ve srovnání s mladším bráškou). Ale přesto je mnohem, mnohem víc okamžiků, kdy se mi nad ním svírá srdce tou obří láskou, dojetím, strachem, obavami. Pořád je to pindě, naprosto nevinné, které vlastně nezažilo nic špatného.

Nepočítám teď modřiny, škrábance, štípnutí vosou, jazyk spálený od čaje, ztracenou nebo rozbitou hračku, pocit křivdy kvůli vypnuté televizi, zahnání do postele, i když ještě nechce spát, odmítnutí koupit druhou zmrzlinu za sebou, striktní zákaz skákat na Matesa z gauče nebo jezdit po kočce mašinkou.

Myslím teď zážitky, které nevyhnutelně musejí přijít – a které jsou sice přirozené, ale pro Honzíka budou nové a nebude jim rozumět. Třeba že ne všechny děti a všichni dospělí jsou hodní a milí. Někteří jsou naopak dost nepříjemní. Někteří se třeba i posmívají, když něco máte nebo děláte jinak.

Pořád si vybavuju scénu z předloňské zimy, kdy Honzíkovi byly necelé dva roky, chodil pár měsíců a snažil se u rybníka dohnat starší, tak pětileté kluky právě ze školky. Vždycky se za nimi rozběhl, oni se na něj smáli a lákali ho k sobě, a když už byl skoro u nich, zdrhli mu a měli z toho děsnou srandu. Honzík se málem uštval, myslel, že je to hra. Což o to, byla, ale každý hrál podle vlastních pravidel a ta jejich byla docela krutá. A hlavně, dvouleté batole nepozná, že se mu někdo posmívá.

Bojím se, co s ním udělá nová zkušenost, kdy se mu první dítě vysměje, protože si neumí dostatečně rychle obléct bundu nebo protože ještě potřebuje od paní učitelky pomoct na záchodě.

Zjistí taky, že ne všechny lidi zajímá. Doteď byl pro všechny kolem sebe, zejména pro mámu a tátu, středobodem světa. Každé jeho slovo bylo slyšet, každému nápadu a problému byla věnována pozornost. Dneska na procházce vehementně ukazoval mašinku číslo 31 nějakému dělníkovi, co přehazoval štěrk u domu. Vyprávěl mu, co je to za vláček, odkud ho má a kam s ním pojede. Chlap na něj civěl s cigárem v hubě a kamenným ksichtem a bylo mu to úplně fuk. Honzík to nemohl pochopit.

A tohle se mu bude stávat často! Protože s paní učitelkou to nebude jako s mámou, o kterou se dělí jen s Matýskem. Najednou bude mít kolem sebe třeba dvacet konkurentů a všichni se budou chtít prosadit.

Pozná zkrátka trochu jiný svět, než v jakém se pohyboval doteď. A nevyhnutelně jím bude ovlivněný. Jak v tom dobrém (doufám, že ho třeba inspirují šikovné holčičky a jeho způsoby oblékání konečně začnou mít nějakou štábní kulturu), tak v tom špatném. Jednoduše se bojím, že mu třeba už nebudu tak dokonale rozumět, protože jeho pohled na svět nebudu ovlivňovat jen já a nejbližší rodina a kamarádi, ale úplně cizí lidi.

Těžko říct, jestli jsem sobec, když tohle řeším. Nebo krkavčí matka, když ho chci dát do školky, přestože nemusím. Anebo normální máma, která se  „jen“ bojí o svoje dítě. Uvidíme v září.

Abych nekončila tak vážně, na závěr jeden vtip. Mám tušení, že něco podobného paní učitelky s Honzíkem rozhodně zažijí. A ne jednou… Paní učitelka ve školce pomáhá chlapečkovi s obouváním bot. Oba tlačí a tahají, ale pořád se do botiček ne a ne dostat. Konečně se dílo podaří, a tak si oba celí zpocení sednou, chlapeček se podívá na boty a povídá: „Paní učitelko, my jsme ty botičky dali obráceně.“ Paní učitelka se také podívá a vidí, že je to tak. Zachová klid, boty s menší námahou znovu sundá a opět je rvou na nohy. Tentokrát správnou botu na správnou nohu. Když je vše hotovo, chlapeček se podívá na boty a říká: „To ale nejsou moje botičky.“ Učitelka se kousne do jazyka a ne, nezařve na něj: „A to jsi nevěděl dřív?“ Místo toho s námahou boty zase sundá. Když jsou dole, povídá chlapeček: „To jsou botičky mého brášky. Maminka říká, že je mám nosit taky.“ Učitelka už neví, jestli se má smát, nebo plakat, a znovu pomáhá chlapečkovi do bot. Vše se zdá být konečně v pořádku, a tak mu může pomoct i do bundy: „Kde máš rukavičky?“ Chlapeček odvětí: „Rukavičky mám nacpané v botičkách…“ Soudní proces s učitelkou začíná příští měsíc.