Myslím, že budu jednou dobrá tchýně. Nekecám synům do výběru partnerek. Ba co víc, s klidem přihlížím, jak už v raném věku, sotva pustili mámin cecek, pěstují promiskuitu.

Matýska a jeho batolecí vzplanutí teď nechám stranou. Je vidět, že se teprve hledá a zatím vůbec neví, co chce.

A především tady máme jiného Casanovu. Samozřejmě Honzíka. Ve svých třech letech už balil víc holek než někteří za celý život. Co mě na tom ovšem nejvíc zaujalo, je jeho taktika. Tak malej – a jak rychle přišel na to, že na každou se musí jinak, že s jedním fíglem si v dnešní době nevystačí.

Začnu u sebe, tedy MÁMY, i když samozřejmě já nejsem někdo, koho balí. Nicméně jsem máma a jsem s ním furt, a tak spolu musíme nějak vyjít, že. Takže když už matka moc prudí anebo hrozí, že někdo něco provedl, použije se univerzální věta: „Chci se pomazlit“. To je taková jistota, že i ta nejutahanější a nejvystresovanější osoba na světě zjihne, rozpřáhne náruč a zvolá: „No to víš, že jo, ty můj broučku, pojď sem.“ Brouček pak přijde, věnuje vám půllitr slin na obličej, obejme čisté tričko rukama od marmelády, úlisně se přitulí a pronese: „Kde je táta? Chci za ním!“

Pak tady máme BABIČKY.

PRAŽSKÁ BABIČKA je sice blíž, ale paradoxně svým způsobem vzácnější, protože jde o společně trávená odpoledne v řádu hodin. Bývá zde proto určitá snaha stihnout toho moc. Předat novou hračku. Nakrmit dítě na tři dny dopředu. Poskytnout mu deset aktivit současně. „Pojď se najíst. Napij se. Zapij to. Běž na trampolínu. Vezmi si odrážedlo. Pojď si dát ovoce. Pojď si dát masíčko. Jdi na pískoviště.“ Honzík to řeší po svém a filtruje jen to, co se mu hodí. Ví, že mu projde cokoli, protože během dvou tří hodin je to zářivé sluníčko, které přece nedokáže provést nic špatného. A tak u pražské babičky je to div ne pánbůh, taký hodňůčký, taký dobrůčký, taký šikovný. Snad mu tahle image vydrží i za plus minus deset dvanáct let!

LÁZEŇSKÁ BABIČKA, to už je jiný level. S ní tráví čas sice jen jednou za pár týdnů, zato pak intenzivně třeba deset dnů v kuse. Po tu dobu se mí rodiče, já a děti musíme sžít v rodinném domě, který skrývá mnohé nástrahy. Schodiště je ještě tou nejmenší z nich. Daleko větší záludnosti jsou třeba televizní ovladače zabalené do igelitu, reproduktory rozmístěné s milimetrovou přesností, myčka, kterou je nejlepší vypínat uprostřed programu, spousta vypínačů, pro jejichž stroboskopický způsob použití nemá děda pochopení, kuchyně plná nerůznějších zajímavostí a hlavně cestovatelské suvenýry, které malé děti dovedou zničit zřejmě i pouhým pohledem.

Babička je pak rozpolcená. Chce mít krásnou a použitelnou kuchyň a hezký a uklizený dům a vedle sebe dobře naladěného dědu. Ale taky si chce užívat s vnoučaty naplno, dopřát jim možnost objevovat a zkoumat. Zkrátka chce, aby se klukům v domečku líbilo, ne aby se tam báli.

Honzík tohle všechno dobře ví. A taky už dobře ví, co si ke komu může dovolit. Před dědou se seká latina, ale na babičku platí totéž co na mámu: Zlobit budu, co hrdlo ráčí, a když to přeženu, vetřu se snadno zpátky do přízně. Nasadím zkroušený pohled nemocného baseta, vnutím se na klín, řeknu si o mazlení, a když budu hodně ve formě, dodám něco jako „Mě to moc mrzí.“ Jenom já v tu chvíli prohlédnu, že pod tím zkroušeným basetem v oku pořád plane škodolibé světýlko a v dojemně svěšené hlavičce se líhne nějaký nový ďábelský nápad.

Naposledy takhle vzal plastovou škrabku na kamna a strčil ji do centimetrové mezery mezi varnou deskou a troubou. Jediné štěstí, že je to chlap a v rámci své ješitnosti se mi přišel pochlubit: „Koukej, kam jsem to strčil!“ Jinak bych se asi při vaření oběda hodně divila, až by se plast v kabelech začal škvařit a kuře by místo po kari „vonělo“ po spálené gumě. Což by byl ještě ten nejmenší problém.

ELIŠKA. Eliška začíná být v jistých kruzích stejně legendární jako Honzík. Dlouho jsem si myslela, že neexistuje druhé dítě, které by bylo stejně neunavitelné a aktivní, ale občas se zdá, že Honzíkem nastavenou laťku přeskočí ještě s prstem v nose.

Honzíkovi to samozřejmě nesmírně imponuje a Elišku od počátku pasoval na hlavní favoritku. Je to první holka, se kterou se vedl za ruku. I první líbačku absolvovali spolu (Matesa nepočítám). Kromě toho se spolu s železnou pravidelností uchylují do soukromí a my raději nevíme, co tam dělají. Do skříně, pod peřinu, za dveře jiného pokoje…

Od jisté doby Honzík trpí exhibicionismem a začal se nám svlékat na veřejnosti. A myslím, že je v tom zase Eliška – na ni má tento počin úžasný vliv. Jakmile vidí pindíka, začne se svlékat taky. Což je podle mě hlavní důvod, proč to Honzík dělá. Jen se občas stane, že se vysvleče i někde, kde Eliška není. Zato jsou tam davy lidí. Třeba v zábavném parku.

ANIČKA. Anička je takzvaná druhá favoritka a hodí se vždycky, když není k mání Eliška. Myslím, že zatímco Eliška Honzíka přitahuje tím, že je vlastně jeho zrcadlo, Anička ho dostala hlavně svou vášnivostí a tím, jak se s ním nemaže. Ve svých dvou letech ho víceméně přepere, nebojí se ho praštit pěstí ani kabelčičkou a zásadně se o nic nedělí. V této dvojici tahá Honzík za kratší konec a zřejmě v sobě objevil i submisivní polohu.

ELIŠČINA MÁMA. (Doufám, že za pár let to nebude Honzíkova Stiflerova máma! :-D) Teta Zuzka se těší skoro stejné přízni jako Eliška. To proto, že na rozdíl ode mě není nikdy unavená (alespoň já jsem to ještě nezažila) a má podobný nevyčerpatelný elán jako ty dvou- a tříleté děti. Takže pokud je v dosahu, Honzík volá zásadně: „Chci běhat s tetou Zuzkou. Chci skákat s tetou Zuzkou. Chci se houpat s tetou Zuzkou.“ Já v tu chvíli neexistuju, protože „máma a mimi běhají pomalu,“ jak jsem se dozvěděla.

MARIÁNKA. To je taková platonická láska, krásný romantický ideál (už to jméno, že?). Mariánku Honzík viděl jednou dvakrát v životě na cvičení, ale od té doby o ní mluví pokaždé, když tam jdeme. „A bude tam Mariánka?“ Pokaždé odpovídám, že uvidíme, a pak mi div nepuká srdce, když vidím jeho zklamaný výraz, že tam zase není (vydrží mu do doby, než dorazí Eliška). Tímto vyzývám maminku Mariánky, kdyby to náhodou četla, ať zase někdy přijde cvičit!

TETY. Honzík má spoustu tet. Tety opravdové, tedy ty z příbuzenstva, a pak ty z řad mých kamarádek – každou, kterou viděl víc než dvakrát, si označí jako tetu. Tyhle tety jsou fajn, protože buď dávají dárky, nebo mají děti či zvířata na hraní, v ideálním případě obojí. Na takové se dělá dojem sbírkou autíček a vláčků s nenápadným podtextem, že by to chtělo další. „Tohle je mašinka z Benešova. Ale ještě nemám tu růžovou.“

A ÚPLNĚ CIZÍ PANÍ. Kolem dvou a půl let se zdálo, že nám Honzíka někdo vyměnil. Do té doby to bylo dítě sice výřečné, ale jinak víceméně stydlivé až bojácné. S cizími lidmi zásadně nemluvil, někdy se při oslovení někým neznámým i rozplakal.

Pak najednou cvak a zhruba od loňského podzimu máme doma lva salónů, který se zakecá s každým. Vyloženě vyhledává kontakt s jinými lidmi. Nejraději oslovuje hosty v restauracích, k nimž si neomaleně přisedne. Slabost má však také pro postarší dámy v lázních. Zpravidla to probíhá tak, že mi na procházce městem vezme čáru, a když dojdu za roh, vidím ho, jak něco urputně vykládá paní či skupince dam od sedmdesáti dál, které mu nerozumí ani slovo, protože jsou zaprvé Němky a zadruhé větě „Tohle je mašinka Konopiště a tohle je Špinavej Tomáš a tohle je Džéééjms a tohle je Diesel, co přivezl táta z Olomouce“ nerozumí ani vlastní rodina, natož seniorka z Bavorska.

Oslovené dámy se pak nejistě usmívají a já jim ze rtů odezírám nešťastné Ich verstehe nicht a ze zoufalého pohledu, se kterým se rozhlížejí všude okolo, čtu němou otázku – „Čí je to dítě? Sice je děsně roztomilé, ale už mě ho někdo zbavte!“

Když ale budu opravdu upřímná v odpovědi na otázku, kdo je největší Honzíkovou láskou rodu ženského, není to ani Eliška, ani máma. Otcovské geny se zkrátka nezapřou. Ať žije čokoláda.