Pachatelé se vrátili na místo činu. Po půlroce jsme opět zavítali na sportovní víkend do Nymburka. Ten první se stal pro naši rodinu legendárním, a tak jsme k druhému vzhlíželi s velkým očekáváním.

Ach ta naivita. Jako bych nevěděla, že děti máme od toho, aby naše očekávání s gustem zazdily. Takže když si máma myslí, že jede někam sportovat, relaxovat, odpočívat a zažívat hezké chvilky s tatínkem, ony se postarají o to, aby bylo všechno poněkud jinak.

Kluci nemarnili čas a šli si za svým od první vteřiny. Na informační schůzce u recepce se nás sešlo asi pětadvacet dospělých plus tak deset dětí. To jsem si spočítala až zpětně, protože jsem o těch ostatních vůbec nevěděla. Nebyly mezi dospělými vidět, a pokud byly, chovaly se způsobně a tiše jako myšky.

Z davu vyčnívaly jen tři malé bytosti. Eliška, Honzíkova kopie bez pindíka, Honzík a Mates. Křivka jejich hyperaktivity dosáhla kolem šesté večer vrcholu. Ve spojení s délkami chodeb sportovního centra, které by v případě nutnosti mohly sloužit i pro sprinterské tréninky, to byla vražedná kombinace.

Nicméně na Elišku byli chytači dva. My to měli jeden na jednoho a zoufale nám chyběl třetí člověk, který by poslouchal, co se na schůzce říká. Kluci kooperovali ukázkově. Každý to vzal na jednu stranu, takže si nás se Šampónem rozdělili. Nakonec jsme se přesto sešli zase zpátky uprostřed budovy. Honzík byl dovlečen ani nevím za jakou část těla nebo oděvu, Mates mi rotoval kolem hlavy a stihla jsem zaslechnout zhruba „…a to je od nás všechno, těšíme se na vás na cvičení.“

Večeře pak probíhala ve znamení velkého dilematu: Je pro mě důležitější se najíst, nebo dělat dobrý dojem a předstírat, že mám hodné a vychované děti? Přiznám se, že hlad zvítězil. A rovnou sebekriticky dodávám, že jsem opravdu dodnes nepřišla na to, jak prolomit stokrát ověřenou pravdu, že rozjívenost dítěte roste úměrně počtu přihlížejících.

Nevím, jak jinak si vysvětlit, že Honzík (mluvím teď jen o něm, protože Mates byl zpacifikován v židličce a tudíž nemohl chvíli k tématu přispět), když je jen se mnou, dokáže sedět v klidu u stolu a víceméně i normálně jíst a vůbec tak nějak dělat to, co se u jídla dělává.

Jakmile je u toho další osoba, v horším případě celá rodina, nedejbože dav cizích lidí, přepne se do režimu nezvladatelné, zároveň ale hluché a přitom hlučné tryskomyši. Během večeře byl spatřen všude, jen ne u našeho stolu. Buď somroval u někoho jiného, nebo lezl pod jiným stolem, případně zdrhal z jídelny. A když už byl za použití zcela nepatrného násilí usazen na pár pikosekund s námi, věděli to nejen celá jídelna, ale všichni obyvatelé Nymburka.

Nabídka normálního pokrmu ho vyloženě rozladila, uspokojil se suchým rohlíkem a my se utěšovali, že bez kalorického příjmu se aspoň unaví. Muhehe.

Protože už ten večer jsme cvičili, děti se dostaly do postele až po deváté, o půldruhé hodiny později než obvykle. Že by si adekvátně tomu ráno přispaly? Ale jděte! V 5:50 mě vzbudily klasické pozdravy „Chci čůrat“ a „Eeeeeeeeee“ a bylo to.

Zlým okem jsem pohlédla na vedle ležícího Šampóna, který popíjel v baru do tří ráno a nějaké dětské švitoření nemohlo do jeho pivního oparu vůbec proniknout. Kupodivu Honzík byl se mnou výjimečně solidární a pro jednou se postaral, aby to bylo spravedlivé a kmitali jsme po ránu oba.

Přišel k tátově posteli a vytáhl ze zásuvky telefonní nabíječku tak fikaně, že vyhodil pojistky v celém třípokojovém apartmánu.

A tak Šampón vstal a následovala anabáze s panem údržbářem, který musel být nalezen, pak ještě snídal, pak jsme všichni hledali, kde jsou v bytě ty zatracené pojistky, pak k nim pan údržbář napotřetí přišel se správnými klíči, aby po otevření zjistil, že se o pojistky vůbec nejedná, a nakonec si uvědomil, že jsou vlastně na chodbě. Budiž světlo.

A v podobně všeobjímající zenové atmosféře jsme pokračovali i po zbytek víkendu. Jídlo, které pro mě normálně bývá vrchol dne, obzvlášť pokud u toho sportuju, se stalo spíš parodií na krmení dravé zvěře a rychlostní disciplínou.

Nakonec jsem rezignovala na jakékoli fantazie o spořádaných dětech a s varovným pohledem „Je mi úplně jedno, co si kdo myslí“ jsem tříletého satana nacpala do jídelní židličky, obalila ho omyvatelnými materiály, naložila před něj all inclusive menu a pro jistotu se ani nedívala, jak s ním naloží. Díky tomu jsem poprvé zaznamenala, co vlastně jím já.

O tom, že naše děti jsou trochu živější, svědčí i poněkud neférové rozdělení sil při hlídání. Zatímco na zbylou skupinu malých účastníků stačili dva lidi, Honzík a Matýsek si to ošéfovali a každý si zařídil vlastního osobního bodyguarda. Což se zejména při procházce venku velmi hodilo.

Zajímavé je, že jakmile jsem s dětmi osaměla za dveřmi apartmánu, byla najednou pohoda, nepočítám-li jejich rvačky o smeták, tátovy zpocené trenky nebo hasicí přístroj. Ve slabé chvilce jsem se nad nimi dokonce dojala a v euforii se nabídla, že přiberu do party Elišku a dopřeju i jejím rodičům vzácnou chvilku, kdy budou hodinu sami.

Než jsem se stačila zaleknout vlastní odvahy, Eliška se zabydlela s rychlostí, která zaskočila dokonce i suveréna Honzíka. Rozbourala mu pečlivě seřazené mašinky, vyjedla všechny sušenky, nekompromisně zabrala oblíbené křeslo a ještě se proti němu spřáhla s Matesem ve sporu o smeták.

Paradoxně to ale nakonec byla ta nejklidnější hodina, kterou jsem s dětmi o víkendu zažila. Plyne z ní poučení. Chceš-li pohodu, je k tomu potřeba:

1. Dostatečně velký prostor, kde není co zničit – ani vybavení, ani jiné dítě. Prostor musí být dobře ohraničený a uzamykatelný.

2. Další dítě nebo děti. S každým novým členem party stoupá pravděpodobnost, že se smečka zabaví bez mé asistence.

3. Dostatek jídla, které dokáže zahnat jakoukoli krizi.

Každopádně, když se na konci pobytu rozdávaly diplomy, nezbývalo mi než obdivovat vynalézavost, s jakou naše úžasné cvičitelky tvořily eufemismy pro ty naše dva nezmary. Matýsek byl oceněn diplomem pro „nejvýkonnějšího horolezce“ (Překlad: v jednom kuse někam šplhá a my ho nestačíme chytat, prevíta) a Honzík si po loňské „maratonské výdrži“ vysloužil metál za „nejrychlejší úprky“. Vlastně ho musím pochválit, pojal ten sportovní víkend nejpoctivěji ze všech.

No a co se týče těch hezkých chvilek s tatínkem… Šampón si užíval spíše na baru, protože já byla ráda, že vím, jak se jmenuju, a v sobotu si odskočil do Prahy na koncert. Já pak trávila večer velmi romanticky s jiným mužem, který z balkonu nade mnou v pravidelných intervalech zvracel přímo před naše okna.

Takže nám nezbývá, než jet zase – a napravit reputaci svých dětí i naši manželskou. Už aby to bylo!