„Táta jde do práce. Bába taky chodí do práce. Děda je taky v práci,“ mudruje ráno u snídaně Honzík, zatímco se Šampón u dveří obléká k odchodu. „A co dělá máma?“ ptám se bezelstně a vlastně ani nečekám na odpověď, zatímco pod oběma dětmi zametám mraky drobků od koláče. „Máma sedí doma na gauči,“ odpoví ta čistá duše. Aha, takže takhle mě vidí mé vlastní dítě. A dává tím svému otci další munici ve v(d)ěčné debatě na téma, kterak si ženy na mateřské celý den válí šunky.

Kdybyste se zeptali Šampóna, jak jeho žena tráví den, byl by hotový raz dva: Vstane, hraje si s dětma, jdou cvičit, pak za Bellinou, po obědě je dá spát, hodí nohy na stůl, přijdu já, pohrajeme si, vana a jde se na kutě.

Muhehe. Možná první a poslední větu můžeme nechat stejnou, ale to mezi nimi vidím já trochu jinak.

06:08: Chci čůrat! (Honzík)

06:09: EEEEEEEEEEEEEEEEEE!!! (Mates)

06:10: Chci čůrat! Chci za tátou do obýváku! Chci na výlet! Chci snídani!

Začíná nám další krásné ráno. Šampon už dávno rezignoval na spaní v ložnici, která má spánkové feng-šuej asi jako trampská noclehárna, a večer vytuhl v obýváku na gauči v pozici Supermana. Vypustím na něj krakeny a díky tomu si poprvé a naposled za celý den dopřeju luxus vyčůrat se sama bez asistentů.

Následující hodina spočívá z milionu úkonů. Přebalit jedno dítě, obléct, na záchod s druhým, obléct. Znovu přebalit první dítě, převléct druhé dítě, které se polilo vodou, oba dva odchytit, šup ke stolu, připravit snídani, připravit jinou snídani, sebrat ze země snídani, nalít nové pití, částečně připravit oběd.

Desetkrát zamést drobky, likvidovat další škody po ranním hodování, na střídačku boj o koupelnu i o zbytky po těch sarančatech. V půl osmé jsem pořád ještě v pyžamu, ale zuby mám vyčištěný!

Šampón demonstrativně projede obývák elektrickou metlou, načež se na půl hodiny usadí na záchodě a poté s písní na rtech odchází „do práce, abysme měli penízky na vláčky a na autíčka“.

8:30: Jdu luxovat byt.

9:30: Stále ještě luxuju byt. Mělo by to zabrat tak pět minut. Jenže když se jedno dítě snaží pomáhat a druhé dělá vše pro to, aby bylo samo vyluxováno, trvá to poněkud déle.

9:45: Čas na svačinu. Trochu zdravého stresíčku, za chvíli se musíme vypakovat, jestli máme stihnout cvičení. Zase jednou si naivně myslím, jak si to zjednoduším, a šoupnu klukům do ruky ovocné kapsičky. Mates ji na sebe komplet vymáčkne jak zubní pastu, zbytek mu spadne na zem a Honzík to s radostí rozšlape po bytě. Aspoň že jsem nevytírala, to by mě to mohlo snad i rozladit.

10:00: Totálně zpocená matka, které jde každé oko jinam, dvě stejně zpocené a zvukově výrazné děti, byt jak po výbuchu bomby, ale jsme oblečení, stíháme a můžeme vyrazit! Začínám s nakládkou do auta. Než ukotvím mimino, Honzík od domu ujde polovinu trasy Praha-Prčice. Konečně se podaří odchyt a jedeme.

10:20: Jsme na místě. Vyložím děti, chodící popadnu za ruku, s nechodícím v náruči se už rozcvičuju, třetí rukou vleču tašku, čtvrtou zamykám auto.

Dovnitř vpadneme stylem Velká voda, Honzík okamžitě vezme roha a letí za Eliškou. Eliška je jeho první láska. Elišce jsou dva a už se vyzná. Má to rozehrané na víc stran. Honzík, to je taková jistota, stačí říct „Honzí, pocem“ a ten naiva běží. Ale sotva se otočí, Eliška už si vede Matesa. Ten  ještě nemluví a poslouchá na slovo, zatímco Honzík občas lehce rebeluje a odrážedlo nepůjčí. Nicméně už proběhla první pusa, takže bratři mají šance padesát na padesát.

Drapnu roztouženého milovníka za kapuci a hlava mi jede na autopilota. Zouvání, svlíkání bund a čepic, odlifrovat do hlídací tělocvičny.

10:30: Hodina bez dětí! Cvičím, ale že bych si nějak mentálně odpočinula, to ne, do výpadů v duchu počítám, co všechno ještě musím stihnout dál. Konec hodiny. Roztrhnout milostný trojúhelník, pochytat děti, obléct je, nanosit do auta. Nabrat benzin.

Popojedeme kilometr, opět děti vynosit z auta, vyvléct do ordinace k doktorce, převzít recept pro Honzíka, zajít do lékárny, vyzvednout recept a nezdemolovat při tom lékárnu, zase naložit děti do auta. Kdo někdy cestoval s navlečenými mrňaty v zimě, ten snad aspoň trochu ví, o čem mluvím.

Přidáme dalších pár kilometrů do Lidlu, čeká nás velký týdenní nákup. Mates putuje do vozíku, Honzík vyfasuje tahací košík a jdeme na věc. O hodinu později jsem lehčí o litr potu a patnáct stovek, Honzík bohatší o dvě pofiderní sušenky, které stihl sebrat z regálu a rozbalit za ty tři pikosekundy, co jsem se nedívala. Mates, ačkoli se na něj dívám POŘÁD, nějak přikoupil i dvě okurky navíc, ledový salát, pánské ponožky a tavicí pistoli. Pokoutně všechno nechám před pokladnou a konečně vypadneme.

12:30 Přepočítám tašky a děti a vyrážíme na další štaci. Bellina měla před dvěma týdny úraz, takže abych se náhodou neflákala, denně jezdím ošetřovat to koňské neštěstí. Zastavím u ohrady a z auta skočím rovnýma nohama přímo do bahna. Ale aspoň se mi tentokrát ani jedna bota nevyzuje a nemusím šlápnout do močůvky v ponožce tak jako minule.

Sprintuju do stáje pro pixlu, odchytím zvíře, napatlám nestíratelnou mast na koňskou nohu a rovnou pro jistotu i na svoji parádní bundu, zbytkem jediného letošního sněhu si jakože umyju ruce a hurá do auta, než ho ti dva zdemolujou.

13:00: Jsme doma! Vytahat z auta tašky s nákupem, jedno dítě, druhé dítě. Pustit jako vábničku televizi a smykem s autem na parkoviště, než zas některý dobrácký soused zavolá policajty s pokutovým blokem nebo byt vyletí do vzduchu. Dodělat oběd.

Obědváme. Honzík drží tradici a nechce jíst, Mates chce naopak sníst oběd, Honzíkův oběd, mámin oběd, Honzíka i mámu. Zachráním zbytky, šup přebalit batole a hurá do postýlky. Zamést po sté kuchyň.

Pak s Honzíkem půl hodiny vysedávám na záchodě, protože se pořád nedokáže rozhodnout, jestli chce kakat, nebo ne, a kterou mašinku si vezme na spaní.

14:00: Zavřela jsem dveře do ložnice. Chvíle klidu a TICHA?! Posvátné minuty vytouženého odpočinku! Mám si dát oběd? Protáhnout se? Dopsat ten článek? Zkorekturovat jiný článek? Dočíst časopis? Rozečíst knížku? Zašít konečně ty kalhoty? Upéct buchtu? Oholit si nohy? Zaplatit účty? Odpovědět na maily? Nebo si nedejbože zdřímnout?!

14:10: Chci kakat!

Miluju svoje děti. Jen v některých chvílích je miluju řekněme ne tak viditelně.

14:15: Planý poplach, další pokus o chvíli klidu.

14:30: Zrovna se mi zavřelo i druhé oko, když spustí Mates.

14:35: Mates si dal říct a ještě to prý zkusí.

14:50: Honzík usoudil, že už by stačilo, a bezostyšně vydírá. Buď vezmu z ložnice aspoň jeho a budu mít na starost jen polovinu dvojbobu, nebo ho tam nechám a vzbudí nejen Matesa, ale i všechny další děti v pětikilometrovém okruhu.

A tak stavím lego. Taky všechny možné mašinky. Čtu knížky. Kreslíme další mašinky. Prohlížíme fotky. Hladíme kočku. Koukáme z okna, co se děje venku. Navlékáme korálky. Plus tisíc dalších věcí. Všechno mě to moc baví. Ale kdyby se to půldruhé hodiny nedělalo, bavilo by mě to pak ještě víc.

15:30: Děti jsou kompletní. Tomu se přizpůsobuje i program. Stavíme lego, Mates ho bourá, Honzík řve. Stavím mašinky, Mates je odnáší do koše, Honzík řve dvakrát tolik. Čtu knížku, rvou se o jinou. Kreslím mašinky, Mates pojídá tužku. Prohlížíme fotky, Mates cupuje časopis, ze kterého znám jen název. Hladíme kočku tak intenzivně, až dobrovolně zvolí exil na mrazivé terase. Koukáme z okna na kočku. Navlékáme korálky, Mates je rve do pusy a já zase ven.

16:30: Ze stavění lega už se mi dělají kostičky před očima. Optimisticky věřím, že kluci si chvíli vystačí sami, a jdu zadělat na koláč, nacpat věci do pračky, sundat prádlo z předchozího dne, připravit postele na večer, po sto padesáté zamést, odpovědět aspoň na jeden pracovní mail, objednat Alavis pro Bellinu a zaplatit něco, co mělo být zaplaceno už předevčírem. Pak vyndám Matesovi z pusy všechny nasbírané drobné předměty, Honzíkovi odeberu svůj růžový lesk na pusu, kterým pokreslil psací stůl, a zasunu televizi o půl metru zpátky ke zdi.

18:00: Výchovná chvilka s Honzíkem aneb Učíme se uklízet. Na mých padesát kostiček lega vrácených do krabice přihodí slavnostně jednu a pochvalně si zatleská. „To vůbec nebylo špatný, dobrá práce,“ motivuje mě.

18:15: Právě jsem uklidila poslední neidentifikovatelný kousek něčeho a opět vidíme podlahu. Byt vypadá možná i jako byt, oba kluci zrovna asi minutu vzorně studují každý jednu knížku a já si poprvé za celý den sednu na gauč, aniž by po mně někdo lezl.

Přesně v tu chvíli se otevřou dveře a Šampón, který už před hodinou „byl za rohem“, vidí reklamní scenérii dvou tichých andílků zaměstnaných četbou, předoucí kočka se mu ovine kolem nohou… A kýčovitý obraz domácího štěstí překazí z gauče visící manželka, která kupodivu nesrší ani sex-appealem, ani elánem, přestože měla celý den takovou pohodu.

No a zbytek dne až do večerky můžeme přeskočit, protože to už já přece nedělám vůbec nic a kmitá někdo jiný!

P. S.: Den, o kterém píšu, proběhl už někdy koncem února, ale text jsem na mnoho etap dopsala na začátku dubna. To je snad nejlepší důkaz toho, že vlastně zas tak moc nepřeháním 🙂