Velkou část života jsem se držela jedné domnělé jistoty: Že ten, kdo vlastní psa, nemůže být zlý člověk. Jenže od doby, co mám Bellu (a taky děti), mě tahle naivní představa docela rychle opouští.
Aby bylo jasno, jsem obrovský milovník psů, v naší rodině byli psi odjakživa a teď jsem konvertovala ke kočce jen proto, že v pražském minibytě žádného trápit nehodlám.
Jsem velký milovník psů. Ale dost často ne jejich lidí.
Už jsem tu kdysi psala, jak mě vytáčel vtip „To je ale velkej pejsek“. Mě zase začali postupně vytáčet pejskaři. Chápu, že laik, který o koních nic neví, nemůže mít moc povědomí o tom, jak se při setkání s tímhle zvířetem chovat.
Vždycky jsem si ale myslela, že většina lidí disponuje aspoň tím, čemu se říká selský rozum, a k tomu taky pudem sebezáchovy. Ve skutečnosti z procházek a projížděk s Bellou nabývám dojmu, že část populace nemá ani jedno.
Nevím, jak jinak si vysvětlit situace, kdy se chodci – a teď mluvím obecně, nejen o pejskařích – chovají zhruba takto:
- Když koně předcházím zezadu, plížím se co nejvíc potichu, aby o mně pokud možno nevěděl. Pokud se kůň lekne, pro jistotu vynadám jeho majiteli, že s takovým nebezpečným zvířetem tu nemá co pohledávat.
- Druhou variantou předcházení zezadu je postup, kdy se opět přibližuju zcela neslyšně, a ve chvíli, kdy jsem těsně za koněm, zahulákám z plných plic: „Pozor!“ Reakce všech je stejná jako v předchozím případě. Pokud chci obzvlášť zapůsobit, pojedu na kole a metr za koněm si vzpomenu, že mám zvonek.
- Hodně lidí nám chce „pomoci“ tím, že z cesty uhnou. Bohužel to dělají tak, že zalezou za strom, aby nebyli vůbec vidět. Pro Bellu je tohle vždycky situace, ze které je zmatená: Kam ten člověk najednou zmizel? Pro jistotu budu ve střehu a až ho konečně uvidím, preventivně se leknu. Ať si může říct, že měl proč se za ten strom schovávat.
Majitelé psů jsou ovšem zcela samostatná kategorie – a po jednom nepěkném zážitku jsou pro mě tím nejstresovějším faktorem, kdykoli jdu s Bellou do terénu. Obzvlášť pokud na ní sedím.
Když vidím člověka se psem na volno, zastavím a počkám, co udělá on. Minimálně proto, aby si Bella psa všimla, pokud je člověk na cestě a pes půl kilometru v poli. K tomu také pozdravím (to ostatně dělám vždycky) a mám-li pocit, že je to třeba, pejskaře uklidním, že se můj kůň psů nebojí a že není nijak nebezpečný.
(V našem rajónu pravidelně potkávám paní, která venčí něco jako velškorgiho a k tomu pět čivav. Je slyšet na kilometr daleko, a přestože jsem se potkaly už snad tisíckrát a já ji tisíckrát uklidňovala, že Bella psy nežere, pokaždé svoji smečku splašeně shání dohromady jako kvočna kuřata a prchá kolmicí sto metrů do pole.)

Jsou i moc milá setkání. Kdo by si pomyslel, že bullteriér bude tak blažený, když mu Bella trochu zafuní na bříško.
Každopádně milí a slušní pejskaři odpoví na pozdrav, psa si přivolají k sobě, přidrží za obojek nebo dokonce připnou na vodítko, usmějí se, něco prohodí a počkají, až projedu na delší vzdálenost, nebo naopak projdou kolem mě a počkám já.
A pak jsou ti ostatní.
Jela jsem tenkrát po cestě mezi poli a proti mně šel chlap s německým ovčákem. Hrdá na to nejsem, ale byla jsem proti němu zaujatá, sotva jsem ho viděla. Proti tomu chlapovi, ne proti psovi. Bohužel jsem měla proč.
Chlap na pozdrav neodpověděl a chvíli se tvářil, jako by pes k němu snad ani nepatřil. Zastavila jsem asi deset metrů od něj a čekala, co bude. Uhnula jsem i ke kraji cesty, aby měli dost místa. Bella se tvářila nezúčastněně a věnovala se spíš okusování stromu než psovi. Jenže ten najednou zavrčela vrhl se po ní.
Naštěstí se majitel probral a přivolal ho k sobě. Pes poslechl. Poděkovala jsem a z jeho naštvaného mávnutí usoudila, že máme projet. Tak jsem to udělala, krokem ho minula, zatímco se sípající pes na zadních škrtil na obojku.
A pak přišla klasika, kterou už jsem zažila mockrát: Pustit psa ihned poté, co kůň projde. Mně tohle hlava nebere. Pokud se na něj chtěl pes od začátku vrhnout, těžko ho to přejde ve chvíli, kdy má koňský zadek metr od sebe. Naopak, to ho ještě víc rozdráždí.
Sice jsem to podvědomě tak trochu čekala, ale dobrácká Bellina bohužel ne. Takže když jí vlčák přistál téměř na zádech, vyděsila se jak nikdy a předvedla pohyb, o jakém bych do té doby přísahala, že ho rozhodně není schopna.
Na Taxis by to asi nestačilo, ale rozměry toho vyděšeného veleskoku z místa kolmo do vzduchu a pak vpřed byly opravdu úctyhodné. Což jsem pro změnu nečekala já. Po dopadu jsem se ocitla před sedlem na krku – ještě že ho má tak dlouhý – a počítala jsem, že při dalším skoku jdu k zemi rovnou kobyle pod nohy.
Naštěstí mám fakt úžasného koně. Koně poněkud líného. Její lekací reakce jsou víceméně parodie na epileptický záchvat – různě sebou škube, ale nikdy se nestalo, že by se rozběhla. Tentokrát úplně ztuhla na místě. Já trůnila na krku jak na pštrosovi a modlila se, ať tím solným sloupem ještě chvíli zůstane, abych se mohla po(s)tupně zasoukat zpátky tam, kam patřím.
Chlap si mezitím kupodivu přivolal psa a nepokrytě se mi smál. Když jsem konečně seděla pevně v sedle, otočila jsem se na něj a povídám: „Nezlobte se, ale mně to moc k smíchu nepřipadá. Když nemáte psa pod kontrolou, tak ho prosím nepouštějte z vodítka!“
No naběhla jsem si, jak jinak. Vynadal mi, jak jsem čekala – si myslím, že když jedu na koni, tak jsem něco víc? Vlastně tam nemám vůbec co dělat. Na cestu patří lidi a psi a ne nějací koně. Za to, že jsem málem slítla, si můžu sama. A tak dále.

Když se Bella fotí, na nějakého psa se může vy… 🙂
Upozornila jsem ho, že můj kůň nikoho neohrožoval a jen se přirozeně bránil a že do chvíle, než na něj skočil jeho pes, byl bezproblémový a poslušný, což se o jeho zvířeti říct nedá. Dodala jsem, že na cestu patří každý, kdo se na ní umí chovat, a že bych nerada řešila situaci, kdy kůň útočícího psa poraní.
Odpověď už byla natolik sprostá, že jsem radši jela, než se na nás vrhne nejen pes, ale i páníček.
Od té doby mám bohužel z velkých volně pobíhajících psů strach, což je další dílek do mozaiky mých současných jezdeckých problémů. Odbourávám ho třeba tak, že s Bellou na ruce chodím na kraj vesnice, kde za plotem jednoho autoservisu pobíhá obrovský středoasijský pastevecký pes.
Na zadních je vyšší než já a dost možná i víc než já váží. Je to takový ten tichý zabiják, který o sobě nedá vědět, dokud nejste přímo u něj. Pak najednou skočí celou svou vahou na plot, vztyčí se a zaštěká tak, že slabší jedinci mění spodní prádlo.
Takže já s Bellou se „bavím“ tím, že kolem psa dvě hodiny procházíme a necháváme ho na sebe vybafnout tolikrát, až se při třicátém pátém pokusu konečně ani jedna ani trošičku nelekneme. A příště už nám stačí pokusů jen dvaatřicet. 🙂
Zajímalo by mě, co těmhle procházkám asi říká majitel autoservisu? Ono trénováním odbourávat strach je sice prima, ale ten pes to s největší pravděpodobně myslí vážně, a to při každém tom skoku. Byla by to taková pohoda, kdyby to probíhalo opačně? Kdyby někdo se psem chodil kolem místa, kde se Bella cítí bezpečně, a nechával tam psa zuřit tak dlouho, až by mu přítomnost koně přestala vadit?
Měla jsem koně i psy, takže znám i mnohem veselejší historky, a zdaleka ne všechny končí v relativním klidu, některé i krvavým střetem, takže o bezohlednosti a absenci pudu sebezáchovy nejen pejskařů, ale i koňáků bych mohla vyprávět dnem i nocí. Bohužel je pravda, že dnešní jezdci na koních často zapomínají, že nejsou středobodem světa jen proto, že mají koně. Vyžadují ohleduplnost, ale jen velmi zřídka ji sami jsou ochotní projevit. Jeden případ za všechny – měla jsem u sebe tři středně velké psy, zapřažené do postrojů, ve kterých tahali silné řetězy. Slečna na koni k nám přiklusala, a začala kolem nás cválat v kruhu. Kruh postupně zmenšovala, zatímco já držela v jedné ruce vyděšenou fenu, která by chtěla utéct, v druhé vzteklého psa, který chtěl zabíjet – a v tu chvíli už mu bylo jedno, jestli koně, nebo některou z fen – a pak jsem mezi koleny svírala mladou fenu, která se nemohla rozhodnout, jestli chce utíkat, nebo skočit po psovi. A to mi můžete věřit, že po několika ostřejších výrazech, které byly jezdkyní ignorovány, jsem jednoduše pohrozila, že je pustím. Všechny tři. A že ani seberychlejší kůň jim nemá šanci utéct. Pak teprve jsem se od slečinky dozvěděla, co jsem to vlastně za dámské přirození a uraženě odjela.
Platí totiž jedno zlaté pravidlo. Je pár milých, ohleduplných lidí. Zbytek jsou sobecká hovada. Těch je, bohužel, mnohonásobně více a jsou napříč všemi skupinami.
Dobrý den, děkuju moc za komentář. Co se týká autoservisu – trošku jsem to pro potřeby textu zjednodušila, abych to nemusela obsáhle popisovat. A je tam i nepatrně té autorské nadsázky 😉 Je to prostě tak, že je to obrovský oplocený areál plný nejrůznějších aut a ze dvou stran vede turistická stezka. Takže já během procházky kolem toho plotu mockrát projdu a pes se na nás popisovaným stylem vyřítí tak čtyřikrát pětkrát, pak už jen bafne a nakonec ho přestame zajímat a jen nás pozoruje. Rozhodně my jeho nestresujeme ani nijak nedráždíme, to jen on nás 🙂
Naprosto souhlasím, že velká část viny jde i za lidmi na koních, a právě proto se snažím být co nejohleduplnější. Jednak platí, že lidé se k vám chovají tak, jak vy k nim. Jednak jsem prostě slušně vychovaná. A konečně chci mít dobré vztahy s lidmi z vesnice, kde mám koně, aby nebyly zbytečné stížnosti a problémy (navíc mám koně se specifickou barvou, takže mě každý zná 🙂
Co mně třeba hodně vadí, a dělá to hodně koňáků – když míjejí při jízdě lidi a jedou rychle, nezpomalí. Pro laika může být kůň, který procválá těsně vedle na úzké cestě, opravdu docela děsivý. Já vždy přejdu do kroku. A takových příkladů je spousta. Je to prostě o lidech na obou stranách. Každý by měl znát své zvíře a tomu přizpůsobit chování. Ta slečna, co popisujete, musela být cvok. Jinak si takové chování opravdu nedovedu vysvětlit.