První slova a věty, chvíle, kdy objeví kouzlo řeči. Jedna z věcí, na které jsem se s dětmi těšila a těším nejvíc. Honzík řekl první slovo v 11 měsících. V roce a půl už heslovitě komentoval příchod Matýska. Ve dvou letech se docela slušně rozpovídal ve větách. Teď, pár měsíců před jeho třetími narozeninami, občas s tikem a slzou v oku vzpomenu na dobu, kdy ještě mluvit neuměl.

„Teda, na kluka mluví fakt dobře. Jakou má slovní zásobu! A takové složité věty používá!“ diví se skoro každý, kdo ho (nejen) poprvé slyší promluvit. Nedokážu to posoudit, nemám srovnání. Stejně jako nevím, odkud se vzal mýtus (?), že kluci začínají mluvit později než holky a že jim to jde pomaleji.

Honzík, přestože je kluk, mluví jako ženská. Ve chvíli, kdy ráno otevře oči, spustí kulomet a pusu nezavře až do večera, kdy jde spát. I pak se ještě z postýlky nějakou dobu ozývají dlouhé promluvy k plyšovým zvířátkům. Je to rozhodně nejukecanější člen rodiny a já jen doufám, že v tomhle Matýsek laťku přeskakovat nebude.

Honzík to má nejspíš po babičce z tátovy strany, po nás rodičích asi těžko. Já jsem takový kvartální mluvka, jednou za čas se potřebuju opravdu vykecat a jinak mi stačí spíš poslouchat. A Šampónova nejdelší a mnohdy i jediná věta večer po příchodu domů bývá obvykle: „Nemáš někde schovanou nějakou čokoládu?“

Honzík zkrátka jede a jeho hlášky už se stávají legendárními. Honzíkovština je totiž směsicí toho, co se přirozeně učí ze světa kolem sebe, toho, co slyší v televizi nebo rádiu, originálních výrazů typických jen pro naši rodinu a zřejmě ještě dalších zdrojů, které nedokážu identifikovat.

Výslednou směs pak hezky okoření svérázným pojetím gramatiky a slovotvorby. A konečně – jedna věc je, co říká, a druhá, co to doopravdy znamená, že. Jeden aby si na to vzal překladový slovník.

„Chci si kníst.“ => Chci si číst knížku.

„Máma bude sebrat Matýska.“ => Ten malej prevít mi zase boří vláčky.

„Chceš popadnout za zadeček.“ => Jsem unavenej, tak mě do toho kopce koukej vytlačit.

„To je úplně nanic.“ => Právě teď se bavím jako nikdy.

„Kde je máma, kde je máma, kde je mááááma?“ => Vlastně jsem chtěl říct, že chci kakat. No, teď už je to jedno.

„Tamhle nahoře něco vidím.“ => Ahoj jakákoli návštěvo, jsem rád, že jsi tady, ale tak trochu se stydím a musím to nějak zakecat.

„Chci se dívat na zprávy.“ => Na zprávy kašlu, ale třeba se to pak nějak přepne na vláčky.

„Chci se dívat na počasí.“ => Nebo na traktory.

„Mimi něco proved.“ => Ve skutečnosti jsem ten toaleťák rozcupoval a do záchodu naházel já, ale Matýsek se plazí kolem, tak proč toho nevyužít.

„Chci jinou mašinku. Chci ještě jinou mašinku. Chci vodičku. Chci čůrat. Chci kakat!“ => Vůbec se mi nechce spát, ale s tím neuspěju. Takže si vás trochu povodím.

„Chceš se s mámou pomazlit.“ => Mami, nekřič a nerozčiluj se, já vím, že jsem něco provedl, ale taky vím, že když tohle řeknu, tak se ze mě hned celá potento a bude to zas dobrý.

„Chci udělat takovou ohrádku.“ => Obejmi mě!

 

Samostatnou kategorií jsou pak takové milé věty, jejichž adresátem jsem z nějakého důvodu výhradně já:

 

„Nakupování ti nikdy nešlo.“

„Nemůžeš pořád jenom jíst.“

„Musíš se taky trochu hýbat.“

„Ty mi vůbec nepomáháš.“

„Co to tady vyvádíš?“

„Klídek, mámo.“

„Už tě mám plný zuby.“

Taky si teď říkáte, co jsme to proboha za rodinu? Snad vás trochu uklidním. Až na poslední dvě ukázky, které brouček přivezl z posledního výletu s tátou, a opravdu nevím, jestli to nějak souvisí, jsou to všechno citáty z pohádek o traktoru Tomovi.

Proto většinou zůstávám v klidu, ale občas se přece jen trochu orosím. Třeba ve frontě v obchodě, když někomu upadne na zem konzerva, a Honzík to glosuje: „Do prdele práce. Je to moc těžký.“

Anebo u nás doma, když u večeře běží zprávy, tchýně na návštěvě se dojímá, jak ti andílci krásně papají, a v tom okamžiku Honzík ukáže ručičkou: „To je pan prezident. Takovej idiot.“

Pointu, jestli byla na obrazovce v tu chvíli opravdu hlava státu, nebo tak označil úplně jiného člověka, si podle osobních politických preferencí vyberte sami.