Budu Matka roku. Manželka roku. Ovládnu další cizí jazyk. Uběhnu konečně maraton. Taky si dáváte novoroční předsevzetí? Ani já neodolám a každoročně si nabíhám na vidle. Po zkušenostech jsem už ovšem ve svých cílech mnohem skromnější.

Loni jsem se po gastronomicky náročném Silvestru (nějak se nám pořád rodí děti, takže už třetím rokem sedíme jedenatřicátého doma a žereme) druhý den povalovala na gauči a snažila se vytrávit.

Šampón se kocoviny po cukroví zbavoval osvědčenou metodou, a i kdyby se měl pozvracet, cvičil jako o život. Zálibně jsem z gauče pozorovala hru svalů na jeho zádech, když na hrazdě mezi dveřmi dělal shyby, a s okoralým chlebíčkem v puse – protože trávit se musí zvolna – prohodila: Taky bych chtěla jednou udělat aspoň jeden takový shyb.

Ani nevím, jak to ze mě vypadlo. Stejně tak nechápu, že se Šampón mého neuváženého přání chytil – jako by mě za ta léta už neznal. Každopádně se na mě podíval a prohlásil: „Dej mi tři měsíce a ten shyb uděláš.“

Sarkasticky jsem se zasmála. A pak jsme si plácli.

Jako vstupní test jsem dostala za úkol pověsit se za ruce na hrazdu. Udržela jsem se patnáct vteřin.

Koncem února jsem visela minutu. „Kdo uvisí minutu, udělá i shyb,“ vykřikoval Šampón v euforii. Nevím, jestli byl víc nadšen z toho, že tvary jeho ženy se postupně transformují z oteklého jehlanu do hezky vykroužené kuželky, nebo z toho, že je tak dobrý trenér.

Dřela jsem jako kůň (jiný než Bellina ovšem). Třikrát nebo čtyřikrát týdně posilování, k tomu běh, běžky, ostrá chůze se zátěží (dvojkočár s kluky měl tehdy 42 kilo), plavání, jóga, regenerace.

Velmi rychle jsem se dostávala do formy, jakou jsem měla naposled v pravěku v době předdětné. Faktem je, že dostat se z nuly na deset je snazší než z deseti na dvacet, to je známá věc.

Jídelníček vyšperkovaný do posledního detailu. Knäckebrot se zeleninou ke snídani (pro někoho, kdo odjakživa jede ráno na sladké, dost šok). Tuňák s rukolou k obědu. Pohankové rizoto k večeři.

Dva měsíce jsem jela na vítězné vlně. Řeklo by se, že vše bylo dokonalé.

TEN SHYB JSEM DOTEĎ NEUDĚLALA.

V americkém státě Indiana mají univerzitní knihovnu. Ta knihovna se každý rok zaboří o dva a půl centimetru do země. Architekti, kteří ji projektovali, zapomněli při výstavbě na jednu podstatnou věc: váhu knih.

A s tím mým shybem to bylo podobné. Šampón mi vymyslel geniální trénink a úžasný jídelníček. Kdybych všechno dodržela tak, jak bylo naplánováno, udělala bych asi na apríla ne jeden shyb, ale možná i několik. A jako bonus bych měla vysoustruhovanou postavu zbavenou pár kil tuku.

Jenže jsme zapomněli na něco podstatného: Zohlednit v tom plánu reálný život matky dvou malých dětí.

Doposud by se mnou Šampón v mé výpovědi asi souhlasil. Možná by jen více kladl důraz na slovo geniální, které jsem v souvislosti s některými věcmi použila.

Ale pak už se naše verze rozcházejí. Jeho je, že se mi prostě už nechtělo. Moje, že jsem už nemohla.

Pravdu máme asi oba. Víte, mám ráda tuňáka. I rukolu. I pohanku. Ale nemám je ráda, když je jím obden (pes je možná zakopaný v tom, že Šampón umí uvařit čaj, těstoviny a míchaná vajíčka, takže jeho kulinářská fantazie má maličko rezervy).

Stejně tak moc ráda sportuju, a rozhodně ne málo. Jenže sportovat s malinkými dětmi znamená hýbat se buď v době, kdy je někdo hlídá (a to jdu obvykle za Bellou), nebo když spí. Tedy obvykle nejdřív tak v půl deváté večer. A to se vám po tom celodenním zápřahu dost často nechce. Nejvíc toužíte po teplé sprše. Nebo chvilce s knížkou. Nebo dobrém jídle. Nebo jen tak ležet a civět do stropu.

Místo toho vás čeká hodina posilování, případně výběh do temných lednových ulic. A poté jako odměna půlka tvarohu a rajče.

Dva měsíce jsem to zvládala. Pak Šampón předvedl jeden ze svých majstrštyků a dal výpověď v práci, aniž by měl jinou. Šéf mu na rozloučenou dělal trochu peklíčko a místo osobního trenéra jsem měla doma najednou filozofa, který řešil všechno možné, jen ne moji cestu za shybem.

Co mám cvičit? To, co v pondělí. Co se ti dneska chce. Co si mám dát k večeři? Na co máš chuť. Nějak si poradíš.

Kromě toho je předjaří v naší rodině časem oslav vícerých narozenin.

Změna byla plíživá a nenápadná. Dneska vynecháme, potřebuju si promluvit. Dneska je oslava, dám si kus dortu. Dnů, kdy jsme výjimečně vynechali a výjimečně si dopřáli, přibývalo. Až to přestalo být výjimečné a stalo se to běžným. Shyb se vzdálil na milion světelných let.

Dodnes mám na sebe kvůli tomu vztek. Mohla jsem to dát. Chyběl kousek. Pro někoho by šlo o „blbý shyb“, pro mě to byla fakt výzva, já takové věci obdivuju a štve mě, že je neumím.

Na druhou stranu díky téhle zkušenosti vím, že když opravdu chci, umím se kousnout a na čas fungovat v přísném režimu.

Co bohužel neznám, je způsob, jak najít kompromis, abych dokázala něco udržet dlouhodobě a nesložila se z toho.

Takže si jdu nabít hubu s dalším novoročním předsevzetím. Někde jsem četla, že aby mělo smysl a naději na úspěch, musí být co nejkonkrétnější. Žádné chci zhubnout / víc cestovat / učit se jazyky. Chce to něco hmatatelného a zároveň reálně dosažitelného.

A protože předsevzetí typu Budu milejší na děti a Šampóna si dávám víceméně každý večer poté, co si zhodnotím uplynulý den, musela jsem si najít něco jiného.

Chci zvládnout deset poctivých kliků a chci se naučit stojku.

Někdo se zasměje, že to je hračka. Fajn. Pro mě to je docela meta. „Dámských“ kliků na kolenou udělám spoustu. I jógové čaturangy zvládám dobře.

Ale klasický klik je něco jiného. Jasně, udělám ho. Ale já ho chci udělat dobře. Opravdu poctivě. Aspoň desetkrát za sebou.

No a stojka… to je pro mě ještě nedostupnější Olymp. Zatímco klik je výzva fyzická, stojka čistě psychologická, aspoň v mém případě. Mám to hezky vyvážené. Tak hurá do toho a za rok napíšu, jak to dopadlo.