Každé zlo má svůj malý počátek, nad kterým zpočátku pohrdavě mávnete rukou. Milý Murphy, tvoje zákony jsou tak pravdivé a poučné. Obzvlášť, když se jimi řídí i kůň.
S Bellou nám to už nějakou dobu tak úplně neklape. Je to jako v manželství – v dlouhodobém vztahu jsou chvilky lepší a horší, a pokud má všechno fungovat, je potřeba čas, trpělivost, tolerance, schopnost sebereflexe a nepřemrštěná očekávání.
Myslela jsem si, že kromě času všechno to ostatní celkem mám. Ale ukázalo se, že to není pravda. No, možná mám ještě tu toleranci, protože Belle procházejí věci, které bych jí dřív nedovolila. Respektive které by si nedovolila ona. Třeba rozejít se, když nasedám. Nebo do mě strčit hlavou, když ji něco zaujme a já jí stojím ve výhledu. Jenže to není ten typ tolerance, který by mě měl těšit. Je to spíš bezmoc.
V jednom ze starších blogů jsem popisovala, jak se najednou bojím na Belle jezdit. Pak jsem si nějakou dobu myslela, že jsem to překonala. Ale je to zase zpátky. Z malé kuličky se nabalováním dalších a dalších věcí postupně stala obří koule, která mě tíží na noze a táhne zpátky na zem (a to doslova).
Je to logické. Když si nevěří člověk, nevěří mu ani kůň. Zatímco člověk se přetvařuje a nechce dát nic najevo, s naivní představou, že koně obelstí stejně jako lidi, kůň ihned reaguje na novou situaci a svým chováním signalizuje, že je něco špatně.
Člověk si dál jede to svoje a tváří se jako že nic, s opět naivní představou, že „si to nějak sedne“, „chce to jen čas“, „nebude dělat z komára velblouda“ a „vždyť jsou to jen drobnosti“.
Ježíšmarjá, jako bych tohle už stokrát v minulosti neřešila, nezkomplikovala si situaci vždy právě tím, že jsem pro stromy neviděla les a podceňovala právě ty drobné detaily, které ale ve finále vypovídají o všem.
Takže když Bella, která vždy při nasedání stála jako socha, se zahozenými otěžemi, které jsem ani nedržela v ruce, poprvé v téhle situaci udělala krok vpřed, snad jsem to ani nezaznamenala. Protože po tom jednom kroku stála dál.
Pak ten krok udělala už pokaždé. Potom z toho byly dva, tři. Přidalo se škubnutí hlavou. Potom nervózní tření hubou o přední nohy. Teprve ve chvíli, kdy se se mnou s jednou nohou ve třmenu regulérně rozešla, jsem se probrala a začala to řešit. Několik setkání jsme pracovaly jen na tom. Nasedání – rozejde se – sesednu, zacouvám nebo zklidním – znovu nasednu, tak dlouho, až opravdu v klidu stála. Hurá.
Jenže moje otupělá hlava byla v tu chvíli v módu, kdy přemýšlela zhruba takhle: „Dneska se mi vůbec nechce jezdit. Vlastně se mi ani nechtělo sem jet. Mnohem víc bych se potřebovala konečně vyspat. Jenže kdy jindy sem jít, když mám konečně hlídání. To prostě MUSÍM. Ta Bella se taky potřebuje trochu proběhnout. Teď byla třikrát jen na ruce a už se nudí…“
Vyhlížíme lepší zítřky! 🙂
A tak jsem zaznamenala, že kůň stojí, ale už ne to, jak mu u toho je. Rozhodně ne dobře, protože ví, že následuje projížďka s nervózním člověkem, který je na jednu stranu duchem úplně mimo, na druhou pozoruje každou křivou větev u cesty a jen čeká, až se kůň lekne. Což on samozřejmě udělá, protože tohle zřejmě ten člověk nahoře chce?!
Ano, trochu to zveličuju, nejsem úplný pitomec a dobře jsem vnímala, že je to všechno špatně. Jenže jsem si pořád říkala, že to musím překonat, protože když jde o můj strach, nemám jinou možnost než to „projezdit“, ne se takové situaci vyhýbat. Protože Bella není nebezpečný kůň. Nebezpečná jsem si jen já sama.
Pak přijela moje dobrá duše Martina, která mi na mé cestě s Bellou pomáhá už několik let hledat a udržovat správný směr. Když viděla, jak na Bellu nasedám a jak se ona tváří, řekla jen: „Ta je vyloženě nešťastná, že na ni lezeš“. A já jsem se rozbrečela. Dobře, ne naplno, jen se mi zaleskly oči, ale uvnitř jsem řvala na celý kolo.
Nastal čas podívat se pravdě do očí. To poslední, co chci, je dělat svého koně nešťastným. Vlastně mám jedinou ambici – dělat ho šťastným. Nebo aspoň spokojeným, přijde na to, jak moc si ta zvířata polidšťujeme, že.
A k tomu je teď potřeba především to, co jsem jmenovala na začátku:
BÝT TRPĚLIVÁ: Pokud mám na koně čas bez dětí jednou týdně, nemůžu po něm ani po sobě chtít to, co zvládáme, když se vidíme denně.
BÝT TOLERANTNÍ: Podlomená důvěra se nezíská zpátky za den. Za den se dá důvěra ztratit, ale ne vrátit. Takže nemůžu čekat, že kůň, co mi dřív chodil naproti přes celou pastvinu, to teď bude dělat jen proto, že jsem konečně některé věci zase pochopila.
NEMÍT PŘEHNANÁ OČEKÁVÁNÍ: Martina i moje další dobrá duše Tereza mě i Bellu odhadly přesně a nazvaly taky stejnými slovy. Obě jsme podle nich typ „Snaživá školačka“. Hrozně moc chceme jedna druhé vyhovět, a když se nám to nedaří, jsme nešťastné. Občas by přitom stačilo nechtít tak moc.
MÍT SCHOPNOST SEBEREFLEXE: Ale zase to s ní nepřehánět. „Ty se vůbec neumíš radovat. Ani z těch maličkostí,“ řekla mi Martina. Chvíli předtím nás za nějakou povedenou věc pochválila, a já na to jen kuňkla něco jako „No jo, sice to udělala, ale hlavu přitom měla úplně blbě…“ Tak takhle ne!
A to je prozatím všechno. Na patetické pointy jsem expert, ale teď žádná taková není na pořadu dne. Vracím se zkrátka zas o pár kroků zpátky, a uvidíme, jestli z toho pak bude malý krůček pro Bellu (která už všechno ví) – a velký skok pro mě (která si to musí zase znovu najít).
Držím palce, Káťo. Drž se svých vlastních slov a bude to dobrý.
Zdravím, jak s tímto bojujete? Já mám pocit, jako by to byl článek psaný mnou, mám to uplně stejně, kolikrát se neumím radovat z maličkostí a někdy ztracím uplně chuť dělat koně, což je ale ve mně, ne v mém koni a ten to samozřejmě cítí, taky se mi kolikrát ani nechce, hlavně v zimě teda.. no držím palce, ať se daří a blog budu sledovat 🙂
Dobrý den, děkuju za zprávu. Univerzální radu asi nemám. Já jsem obecně taková povaha, nejen co se týče koní, že se nedovedu radovat tolik, kolik bych si přála, vidím na sobě spíš chyby, každou pochvalu spíš shazuju a zpochybňuju, vím, že na tomhle bych měla zapracovat. Když jsem s Bellou, cíleně si pořád opakuju, že mám být pozitivní, namotivovaná a užívat si to. Dalo by se namítnout, že kůň přetvářku pozná, a že když na něj veselost jen hraju, je to k ničemu. Ale ono když se takhle vydržím hecovat prvních pár minut, podaří se mi pak opravdu „nakopnout“ a na to se chytne i Bella. Momentálně jsem si zkrátka razantně snížila nároky na ni i na sebe a dělám jen to, v čem jsem si jistá, co nám jde. Pak z toho máme obě radost. Musím říct, že od napsání tohoto textu se to hodně zlepšilo, díky Martině jsem si dost přenastavila hlavu a začala se na věci dívat zas trochu jinak. Neřeším teď primárně, jak vyřešit svůj strach nebo jak si pořádně zajezdit, ale zaměřuju se na to, aby mě i Bellu bavil společně strávený čas. Přeju vám, ať máte co nejméně pesimistických myšlenek a se svým koněm si také užíváte. A za čtení blogu budu moc ráda!
Je až děsivé kolik známých a naprosto totožných vět a myšlenek pročítám na vašem blogu. Začínám si myslet, že „to“ musí mít minimálně už název, protože přece se nemůže tolik jiných, cizích a naprosto neznámých lidí cítit a chovat stejně…ne velmi podobně..ale STEJNĚ. Budu taková na vždy ? Mám si někam dojít a začít pracovat na vyléčení mého myšlení ? Mého přístupu ke koni, k sobě, k životu ?
Všechny moje malé prohry teď vyústily v to, že svého koně odvážím na velké šumavské pastviny a očekávám že mu tam bude lépe s koňmi než se mnou, protože jsem se dostala do fáze..no..jaké fáze..já nevím a taky nevím jak z ní ven a nechci aby u toho mého zjišťování on trpěl. A přitom jediné co chci je, aby nám to klapalo jako dřív…
Myslím, že to není děsivé, mně osobně třeba právě tohle zjištění dost pomohlo. Dlouho jsem si myslela, že je něco špatně jen a jen se mnou. Pak jsem si díky povídání s dalšími lidmi uvědomila, že se mnou není špatně nic, že zkrátka každý na totální překlopení života s příchodem dětí reaguje jinak a žádná z těch reakcí není špatná. A na cestě ke zlepšování mi pomáhá krom jiného i znát příběhy dalších lidí. I když je to jen pár procent z toho, co skutečně vede k cíli. Já jsem kobylku taky přestěhovala pryč. Ne primárně kvůli tomu strachu, ale původně ze zdravotních důvodů po jejím úrazu (o tom budu ještě psát). A momentálně to bylo opravdu dobré rozhodnutí, i když mi taky chvíli trvalo, než jsem si to zpracovala a ospravedlnila. Ale to by bylo na delší povídání… Držím vám palce!