Začínám podezřívat Šampóna, že praktikuje černou magii a zaklel mé milované skoro rodné město, do kterého se ho marně snažím přesadit. Někdejší domovina mi poslední dobou dělá samé naschvály.

Při poslední návštěvě v srpnu to byly ty naše záhadné choroby. A teď se na nás pro změnu přihnala vichřice. Od touhy postavit vysněný domeček v postsudetské romantice mě neodradila, zato mi ukázala jinou věc: Jak zhýčkaní jsme. A jak málo stačí k tomu, aby se věci samozřejmé staly nedostatkovým zbožím.

V noci ze soboty na neděli se měnil čas. Tudíž jsme ráno měli vstávat do většího světla. Teoreticky. V praxi jsme se probudili do chaosu, kdy jsem se marně snažila zorientovat, jestli je den, nebo noc. Venku soutěžil vichr s lijákem, kdo nadělá větší randál při lomcování okny nebo bušení proudící vody do skla. Když jsem rozhrnovala závěsy, plastová židle se na pozdrav projela přes celou terasu a zastavila až o zeď.

Bylo sedm ráno. U snídaně jsme na sebe ještě viděli, protože jsme si svítili. V osm vypadl proud. A nešel skoro do jedenácti večer. Něco přes 14 hodin, to není zas tak hrozné. A přesto mi to chvílemi připadalo, jako by byl pomalu konec světa.

Moji rodiče mají technologicky úžasný dům, přesně takový bych si přála i já. Ekologický, ekonomický, energeticky úsporný. Prakticky všechno v tom domě funguje na elektřinu. Ukázalo se, že jsou okamžiky, kdy se to tak úplně nehodí. (Poučení pro nás, až budeme stavět ten vysněný domeček: Základem je krb a plynový sporák.)

Kdyby šlo jen o mě, potažmo rodiče, nelámeme si s ničím hlavu. Prostě si vezmeme deku, pár svíček, k obědu suchou housku a hotovo. S prcky jsme to vlastně udělali stejně. Jenže jsme řešili plno otázek. Jestli dětem nebude zima. Co jim dáme jíst. Jestli nebudou zmatené a vystrašené. Jak je umyjeme. V čem je uložíme spát. Co uděláme, když výpadek potrvá delší dobu.

Bez elektriky totiž:

NEMŮŽEME UVAŘIT. K obědu je chleba s marmeládou. Dětem je to samozřejmě jedno, Honzík má beztak období, kdy je nejspokojenější o chlebu a vodě. Ale zavádět takový jídelníček trvale se mi teda nechce. Navíc nebudou otevřené ani obchody, abychom doplnili zásoby. Výpadek postihl velkou část kraje.

NETOPÍME. Dům je naštěstí dobře izolovaný a vychládá pomalu, odpoledne už je v něm přesto ochlazení dost znát. Máma se vytasí s dekou, já s dřepy a táta s rumem. Děti nic neřeší. Jsem zvědavá, jak se zahřejeme v noci.

ČASEM DOJDE TEPLÁ VODA. V bojleru se udrží teplá řadu hodin, ale donekonečna to taky nebude. Kluky sice nijak nerozmazluju, nicméně ledovou vodou je opravdu běžně nesprchuju. I když věřím, že by si jednou vřískli a to by bylo všechno.

NEVIDÍME. Kvůli nečasu venku je celý den pološero a s přispěním změny času přichází stmívání odporně brzo. V pět hodin je v obýváku tma a hrát si s dětmi vyžaduje čím dál větší fantazii. Navíc jsme kvůli vichřici celý den doma a kluci se už poněkud nudí. Co vymyslet za zábavu, aby se dala provozovat potmě?

S většími dětmi by byla nápadů spousta a bylo by to vlastně skvělé odpoledne plné dobrodružných her a schovávaček. Ale s ročním miminkem je to docela oříšek. Nevidí na hračky, navíc není ve svém domácím prostředí. „Hraje“ si tak, že naráží do nábytku a neustále leze do míst, kde se zasekne a nemůže ven.

Honzíka tma nechává v klidu. Na rozdíl ode mě. Vidím prd a můžu se jen podle zvuků dohadovat, co v té tmě asi tak kutí. Trhá knížky? Kreslí poslepu po zdi? Vyrývá obrazce do plovoucí podlahy? Rozebírá reproduktor? Sahá na posvátný klobouk na zdi, který při posunu o milimetr spustí zemětřesení na opačné straně zeměkoule?

Světlo pár svíček, které jsme kvůli dětem umístili vysoko a daleko, je tak chabé, že odpověď musím hledat víceméně po hmatu.

NEMÁME INFORMACE. Nejde televize, rádio, počítač, internet. Všichni máme skoro vybitý mobil. Není komu zavolat, koho se zeptat. Široko daleko jsou na tom všichni stejně. Píšu Šampónovi poslední patetickou sms s vidinou, že než nám proud zas zapnou, ve světlem hýřící Praze dávno zapomene, že má ženu a děti.

V sedm hodin za svitu baterky kluky vykoupeme, k večeři namažeme pro změnu chleba se sýrem a dáme je ve svetrech spát. Berou to se stoickým klidem, který jim docela závidím. Já si postupně hlavu nafouknu jak pátrací balon nejrůznějšími myšlenkami. Jak je možné, že se cítím tak vykolejená, i když zatím vlastně o nic nejde? Jak málo stačí, aby se člověk ze své komfortní zóny, kterou bohužel považuje za samozřejmou, dostal někam, kde už si najednou připadá sakra nepříjemně.

Uvědomuju si, jak jsem rozmazlená. Je mi zima a představa, že se mám umýt ve studené vodě, se mi vůbec nelíbí. Stárnu. Vzpomenu na koupání v norských ledových potocích i na časy, kdy nám na kolejích netekla v létě teplá voda dva týdny. A nevadilo mi to. Jenže něco jiného je letní romantika a něco jiného realita všedních podzimních dnů.

Energetici navíc vyvinuli rafinovanou formu mučení. Čas od času se rozsvítí lustr v kuchyni, který jsme nechali pro kontrolu zapnutý, a ozáří na několik sekund naše překvapené tváře. Než se stačíme zaradovat, světlo zhasne. S každým dalším blikancem je frustrace větší a slovník vytříbenější.

V deset večer už je to vyloženě výsměch. Z paneláků, na které koukáme přes zahradu a pole, na nás vesele zamrkají desítky svítících oken. V naší mikročtvrti, se kterou sousedí už jen louky a za nimi hic sunt leones, panuje dál tma jako v pytli. Teprve za další víc než hodinu se civilizace vrátí i k nám.

Jak jsem pak tak ležela v posteli a vnímala, jak se do domu pomalu vrací příjemné teplo, honila se mi hlavou pořád stejná věta: Jak málo stačí.

A ta myšlenka se mi vrací pořád, jen v různých obměnách. Jak málo stačí dětem, aby byly v pohodě. Jen my. Jak málo stačí mně, abych v pohodě nebyla. Jen pár hodin potmě a představa studené sprchy. Musím říct, že se docela stydím.