Matýsek zvaný Vždyť-to-přece-ještě-nedávno-bylo-úplné-miminko oslavil první narozeniny. Chtěla jsem k tomu napsat oslavný srdceryvný text, ale mezitím si Honzík pro bráchu připravil svůj speciální dárek, který mé plány zhatil. Začal svévolně opouštět postýlku. Idylickému chodu naší domácnosti tak zasadil těžký úder.

Stalo se to asi před dvěma týdny. Uložila jsem po obědě děti do postýlek a v půl třetí konečně zasedla k vlastnímu jídlu. V chůvičce jsem slyšela, jak si Honzík něco povídá s Fenkem. To je jeho obvyklý usínací rituál, takže jsem tomu nevěnovala pozornost. Když se o pár minut později otevřely dveře do obýváku, málem mě kleplo.

To prostě nečekáte, po dvou a půl letech, co jste doma celý den sami jen s dětmi. Lekla jsem se tak, že jsem nemohla chytit ani dech, natož slova. „Spinkal jsi dobře. Chceš pustit mašinky. Chci sváču. Mimi ještě dospinká,“ sdělil mi Honzík svým osobitým způsobem a usadil se na koberci.

Mně hlavou problesklo jediné: „To je konec. Úplný a naprostý konec. Jestli nebudu mít přes den aspoň chvíli, kdy OBA DVA SOUČASNĚ spí, tak jsem do týdne v Bohnicích“. Této události totiž předchází ještě jiná změna, poněkud postupnější. Kluci čím dál dřív vstávají. Někdy i před šestou.

Chápu, lidi, co takhle vstávají denně do práce, si ťukají na čelo. Nicméně oni většinou po osmi hodinách v práci skončí a mají padla. Já v těch šest ráno začnu a jedu non stop do osmi večer. Neuvěří mi to nikdo (včetně Šampóna), snad jen matka podobně starých dětí se stejným věkovým rozestupem a podobně živé nátury.

Dvě hloubavé děti, které si spolu poklidně dlouhé minuty hrají… Ne, to nejsou ony. To já vůbec neznám.

Když už je před druhou konečně oba uložím, půl hodiny dávám obýváko-kuchyň dohromady, abych se tam jako člověk vůbec najedla. Jídlo pak zhltnu za minutu, na tom pravda dost času ušetřím.

(Poznámka: Mají to tak všechny matky malých dětí? Že jedí strašně rychle? A skoro ani nevědí co? Dokud jsem byla bezdětná, v restauraci jsem se s jídlem mazlila a dojídla vždy poslední. Teď všechno zhltnu na dvě polknutí a pak půl hodiny trapně koukám, jak ostatní vychutnávají každé sousto. Je to ale vlastně fuk, protože v restauraci jsem byla letos asi tak dvakrát.)

Poté mi zbývá v ideálním případě tak hodina. Podle Šampóna bych v tu dobu měla cvičit, ale zrovna jsem dojedla. Nebo bych měla pracovat. Na to nezbývá mozková kapacita. Tělo křičí: Lehni si a spi! Moje pořádnější já odporuje: Aspoň umyj nádobí a seber konečně to prádlo ze šňůry. Obvykle to dopadá tak, že dělám všechno dohromady a nestojí to za nic. A když se přece jen do jedné z těch věcí pustím pořádně, zejména do toho spánku, zafunguje opět Murphyho zákon a minimálně 50 procent dětí se vzbudí.

V osm večer je konečně na bojišti klid, a já pak buď do pár minut usnu nad knížkou, anebo se hecnu a napíšu konečně ten článek nebo po třech týdnech vyžehlím obří koš prádla, přes který už není ani vidět z okna.

Proto ta apokalyptická vize totálního konce. Představa, že jedu od šesti do osmi nejen bez odpočinku, ale i bez těch pár minut, kdy na mě nikdo nemluví, nic nechce, kvůli ničemu se nevzteká, nebrečí nebo se nesnaží libovolným způsobem zničit sebe/sourozence/kočku/mámu/jinou bytost či věc v okolí, mi vehnala slzy do očí a Šampónovi do náruče zoufalou hysterickou ženu.

A pak… pak jsme na dva dny zahlédli světlo na konci tunelu. Nahlédli jsme do ráje. Do světa, v jakém jsme kdysi žili. A který snad na nás za patnáct dvacet let pořád ještě někde čeká!

Jeli jsme celá rodina na sportovní víkend, který pořádaly fyzioterapeutky z centra, kam chodím cvičit. Už to cvičení v naší čtvrti je super – já chodím na jógu nebo pilates a děti si hrají v herně, kde jsou přešťastné. Snad i ty slečny a paní, co je hlídají. Zejména Honzíka, který má sklony svévolně opouštět vymezené prostory a zanechávat při tom po sobě bordel, který by deset normálních dětí tvořilo týden.

A teď jsme se ocitili ve sportovním centru v Nymburku. Místo klasického pokoje jsme s dvěma dětmi vyfasovali BYT. Tento byt měl tak 90 čtverečních metrů. Tento byt zahrnoval dvě ložnice, obývácí pokoj s kuchyní, obří předsíň a koupelnu s vanou a sprchovým koutem. Tento byt byl asi dvakrát větší než ten, v nemž celá rodina normálně bydlíme.

Postel. Ne gauč. Čistá. Ne od drobků a pastelek. Povlečená. Ne s dekou plnou kočičích chlupů. V prostorné, útulné ložnici. Ne v pokoji připomínajícím lyžařskou ubytovnu. A hlavně – spíme v ní sami! Může být něco krásnějšího?

„Já už odsud nikdy neodjedu,“ špitla jsem hned na prahu. „Vyspíme se jako lidi!“ zašeptal Šampón, když potřetí spočítal pokoje. „A konečně budeme mít sex,“ dodali jsme unisono oba dva.

Kromě toho prvního se nám splnilo vše. A ještě mnohem víc. Celý víkend jsme cvičili – a ty andělské bytosti, které nám seslalo nebe v podobě fyzioterapeutek a cvičitelek, nám celou tu dobu hlídaly kluky. A ještě jim vymýšlely program.

Z víkendu jsem odjížděla ubolená a namožená úplně po celém těle, ale zároveň odpočinutá nejvíc za poslední minimálně rok. Nabitá energií, elánem, úplně znovuzrozená. A stačilo k tomu „málo“. Mít čas jen pro sebe – a to víc než půl hodiny a jinde než v našem bytě. Dělat se Šampónem společně něco, co nás dřív spojovalo a co jsme dohromady nedělali taky víc než rok. Tím teď myslím sport, ne sex.

A jako hlavní bonus jsme dostali návod, jak unavit dítě: Prostě ho uštvat pohybem. Matýsek na konci dostal diplom pro nejmladšího sportovce. Honzík ocenění „za maratonskou výdrž“ (to by měli dostat i ti, kdo ho hlídali). Ne že by se předtím hýbal málo, právě naopak, ale jako rodiče jsme ho zřejmě ještě moc šetřili. Teď už víme, že kluk vydrží desetkrát tolik.

Od té doby už po obědě z postýlky ani jednou nevylezl.

Věnováno Zuzce, Lucce, Blance, Petře, Marušce a Míše. Díky! 😊