Když mi Bella vstoupila do života, slavila zrovna rok. Tento věk v koňském životě znamená, že je to přerostlé miminko pár měsíců odstavené od mámy a to, co si do dalších let ponese, už záleží hlavně na tom jeho člověku. A majitel musí počítat s tím, že si ještě pár let na svého koně nesedne.

Nejčastější otázka, kterou jsem od okolí po svém životním kaufu dostávala, byla: „A proč sis jako koupila hříbě, když se na něm nedá jezdit? K čemu ti bude?“ Najít uspokojivou odpověď, která by byla stručná, srozumitelná i laikovi a přitom výstižná, bylo těžké. Pro většinu lidí je logicky kůň zvíře, na kterém se jezdí. Nic víc.

Zpočátku jsem měla snahu svoje důvody vysvětlit, ale po čase jsem to vzdala. Koňáci a nekoňáci jsou dva odlišné živočišné druhy, které někdy mluví různou řečí, a i když jsem si dala tu práci a opravdu poctivě popsala, o co mi jde, nakonec to dotyčný obvykle stejně uzavřel něčím jako: „Hm, prostě budeš dva roky chodit pěšky a živit zbůhdarma zvíře, který ti k ničemu není.“ I tak se na to dá samozřejmě dívat.

A tak jsem se nakonec naučila říkat jen stručné: „Co si sama zkazím, to si sama napravím.“

Bývaly doby, kdy jsem byla schopná jezdit na čemkoli, co bylo pojízdné (Nemyslím motorky, ale koně.) Bylo mi jedno, jak je starý, jak vypadá, jaké má (zlo)zvyky, jestli je klidný nebo prevít. Ano, bylo to v době, kdy jsem byla teenager a máme to tak my od koní asi všichni. Mládí nezná strach a nic neřeší, hlavní je jet s větrem o závod, teprve tehdy jsme cítili, že opravdu žijeme… V dospělosti už si pak jen říkáme, jakou jsme měli kolikrát z pr… kliku a jaký je zázrak, že jsme to období ve zdraví přežili.

To byly časy… Mně nějakých sedmadvacet, Bellince rok a půl, žirafa v pubertě, období naprosté bezstarostnosti.

Navíc v době mého dětství a dospívání, kdy jsem se učila jezdit, v Česku ještě v podstatě nikdo neznal (anebo znal, ale ještě nešířil dál) ty magické pojmy jako horsemanship, přirozená komunikace, pozitivní motivace, práce ze země. Dnes už jsou ta slova zprofanována a nabrala tolik vedlejších významů, a hlavně jim „rozumí“ tolik lidí, že ten, kdo tyto věci opravdu umí, je ze svého slovníku raději vypustil. Tak moc už je mainstream opět stihl zdegradovat.

Ono je nakonec jedno, jak věci pojmenujeme, podstatné je to, co děláme. Pro mě bylo od začátku důležité „být se svým koněm tady a teď“. Porozumět jeho chování a vytvořit vztah založený na oboustranné důvěře a respektu, ne si pořídit zvíře, které mě uvidí přicházet jen se sedlem v ruce.

Proto jsem si koupila malé hříbě. Abych mohla hodiny a hodiny být jeho společníkem a sledovat, jak se chová, snažit se pochopit, proč dělá právě tohle. Abych mu byla průvodcem ve stěžejním období života, kdy fyzicky a hlavně psychicky dozrává a jeho důvěra v člověka je křehká a získávané zkušenosti s lidským druhem naprosto stěžejní pro jeho další nahlížení na něj. Abych mohla v dalších letech s čistým svědomím říct: „Tohle dělá, protože zažila to a to.“ Abych nikdy nemusela krčit rameny a přiznat si, že nevím.

Tím nechci říct, že mám na všechno řešení a umím si poradit. Spíš naopak, čím déle Bellu mám, tím víc někdy tápu, protože těch informací je spousta. Putujeme spolu víc než sedm let a obě se měníme. Stárneme. Čím víc o ní vím, čím víc se učím od jiných, tím víc o sobě pochybuju, protože je spousta možností, ze kterých vybírám a o kterých jsem v dobách sladké nevědomosti prostě nepřemýšlela. To podstatné je, že když mám nějaký problém, možná ho neumím hned vyřešit a potřebuji pomoc někoho zkušenějšího, ale vím, KDE a PROČ ten problém vznikl. Což je pro jeho řešení to nejdůležitější.

Řeknu to ještě jinak. Od jisté doby už mě – čest vzácným výjimkám – netěší jezdit na cizích koních. Po tom, co jsem viděla a vidím kolem sebe, jsem úplně ztratila chuť. S mnoha lidmi se neshodnu na způsobu, jak s koněm zacházet, a pokud z mého pohledu kůň trpí (i kdyby kvůli dobrému úmyslu majitele), nebudu na něj lézt.

A u jiných koní zas kvůli přístupu jejich člověka mám pocit, že nejde o koně, ale chodící časovanou bombu. A na tu už nepolezu tuplem.

Když jsem byla před asi osmi lety na jednom ze svých prvních seminářů horsemanshipu, zazněla tam zhruba tahle slova: „Na cizí koně už zásadně nesedám. Když neznám jejich historii, nemůžu znát ani jejich reakce. Sedám s důvěrou už jen na svoje. Vím o nich všechno, všechno je moje zodpovědnost. A pokud se něco stane, chybu můžu hledat u sebe a ve společné historii. U cizího koně budu jen hádat.“ Řekla to jedna z osob, které patří v Česku v téhle oblasti k nejpovolanějším. U které bych nikdy nečekala, že by snad měla strach sednout si na jakéhokoli koně. Pak mi ale došlo, že při tom, co všechno už během svých kurzů viděla, se vlastně není čemu divit.

Chodit s koněm pěšky není nuda, jak si 99 procent kolemjdoucích myslelo a myslí…

No a já to mám podobně. Už dávno neříkám, že mým největším koníčkem je „jízda na koni“, protože to není pravda. Mým koníčkem je být se svým koněm ve stejném častoprostoru, jedno, jestli vedle něj, nebo na něm… a učit se od něj.  Ale vysvětlujte to někomu, kdo si existenci koně uvědomí jednou za rok při Velké pardubické a pak až ve chvíli, kdy nějakého potká v lese na procházce se psem.

A tak zpátky k té otázce: „Proč na tom koni nejedete?“ Opakovala se tehdy stejně často jako věta „To je ale velkej pejsek“. A tisící humorista, který mi tohle řekl, se tvářil velmi uraženě, že se jako nesměju. Ono to po tisící opravdu už moc nešlo.

Myslela jsem na to zrovna dneska. Při tom krásném zářijovém podvečeru, kdy jsem měla po delší době opravdu neomezeně času jen sama pro sebe a Bellu. A místo abych popadla sedlo a doháněla jízdárenské cviky nebo kondičku na polích, prostě jsem si sedla do výběhu, počkala, až se ke mně tím vláčným spokojeným krokem docourá, šťouchne do mě čumákem, pak si ho o mě opře a bude mi funět u ucha. Dvě hodiny jsem seděla, pozorovala ji, jak se v mé těsné blízkosti pase, a bylo mi nádherně.

Proto na tom koni někdy nejedu. Někdy jsem zkrátka nejšťastnější úplně jinak.

P. S. Abych trochu shodila ten patos, ke kterému mi to nějak sklouzlo. V poslední době také především oceňuji ticho. Chvíli, kdy po mně neleze ani jedno z dětí, nikdo na mě nemluví a nikdo po mně nic nechce. I proto je mi při tom vysedávání v trávě tak dobře 😊