Začalo to nenápadně. Matýsek měl lehce zvýšenou teplotu. Pokračovalo tím, že postupně lehl Honzík, pak já, jen Šampón jde tradičně proti davu a je zdravý jako řípa. A končí to prozatím zjištěním, že psychosomatika je prevít.

Mates byl toho večera poněkud neklidný. V noci u mě v posteli dokonce odmítal prso, a to mě až vyděsilo. Připadal mi nějaký zpocený, tak jsem ho změřila a nevěřila svým očím při pohledu na 39,5.

Dva dny jsme bojovali, sráželi horečku všemi ověřenými prostředky, dítě bylo ale jinak Pan Dobrůtka jako vždy a jen v noci spalo neklidně. Třetí den bylo po všem. Pak se mu udělala mírná vyrážka. Ha, šestá nemoc, řekla jsem si a tím to uzavřela.

V sobotu jsme vyprovodili Šampóna na ju-jitsový autobus do Itálie. Vypouštěla jsem ho s klidným svědomím, že doma je vše v pořádku. Když jsem o hodinu později vyndávala Honzíka před domem z auta, úplně hořel. Skoro 40.

Zahájila jsem stejné postupy jako u Matesa. Druhý den ráno jsme odjížděli k rodičům, kde jsme měli být ten týden, co bude Šampón pryč. Bylo mi nějak divně, ale přikládala jsem to probdělé noci nad Honzíkem.

Zpětně nechápu, jak jsem těch 200 kilometrů odřídila, protože u našich jsem si naměřila rovněž 39,5 a skoro o sobě nevěděla. Jenže zatímco obě děti byly po dvou dnech jak rybička, já se čtyři dny plazila domem jako zombie, ládovala se paralenem, pak už i ibalginem, prolévala hektolitry čaje s citronem a medem, propotila čtyři pyžama za noc – a horečka pořád rostla.

Čtvrtý den už byla krize, kdy jsem měla pocit, že mám děti čtyři. Viděla jsem dvojitě, chvílemi vůbec, jen mžitky. Takhle zle mi nikdy nebylo, jsem si jistá i teď s odstupem. „Jen“ horečka, ale jak to člověka sejme.

Ještě hůř mi bylo, když jsem viděla, jak máma už taky mele z posledního, protože měla na starost kromě kojení snad všechno, já byla úplně k ničemu. Ještě že ty mámy jsou, a zpětně jí tímto ještě jednou strašně moc děkuju. Děti byly zavřené doma, lezly nám po hlavě, přes den nechtěly spát, do toho vaření, lítání nahoru do pokoje za mnou, všudypřítomný smutek kvůli psici… místo pohodového týdne s vnoučaty galeje.

Nakonec jsme jeli do nemocnice na pohotovost, protože když mi čtvrtý večer teplota vylezla nad 40, už jsem fakt nevěděla, co dál. O hodinu později v nemocnici trapas – změřili mě a horečka žádná. Ibalgin pro jednou výjimečně zabral (a o další hodinu později doma zas 39,5).

Doktorka mi ze tří metrů koukla do krku a prohlásila, že mám angínu. Pak vyslechla průběh posledních dní a nakonec i let a dodala: „Kdybyste byla zdravý člověk v kondici, tak vás to tak nesloží. Ale vy jedete dva roky nadoraz, nespíte, jste totálně vyčerpaná, a teď se vám to nasčítalo. Asi je čas se zamyslet.“

To jsou ty fajn rady od lidí, co ještě/už nemají doma dvě malé děti narozené brzo po sobě a aktuálně ve věku, kdy vás nejvíc potřebují. K tomu věčně rozlítaného a v oblacích se vznášejícího manžela, obě babičky naplno pracující a jednu navíc půl republiky daleko. Asi taky neřeší, co s koněm, a nesnaží se pracovat i na mateřské, aby pak po jejím skončení nehledaly práci dalších pět let.

No nic. Dostala jsem antibiotika a příkaz, že musím okamžitě přestat kojit. Protože zákonem schválnosti jsem alergická na penicilin, jediný, který by při angíně (?) šel kombinovat s kojením. Na dotaz, co by se stalo, kdybych si atb nevzala, jsem dostala jako odpověď stručné: „No taky byste třeba umřela“ a jako bonus obočí vytažené až někam nad čelo. Inu empatičtí doktoři.

A tak jsem z hodiny na hodinu Matýska odstavila. Obrečela jsem to, emoce stříkaly proudem, čekala jsem prořvané noci a hysterické dítě, které mi trhá tričko na kusy. A víte co? Je to skoro smutné, ale Mates si zřejmě vůbec nevšiml, že je něco jinak. Po prsu ani nevzdechl a spokojeně si baští všechno ostatní a zřejmě mu vůbec nic nechybí.

Ačkoli jsem plánovala kojit ještě pár měsíců, evidentně už to nepotřebuje. Takže mně osobně to může být líto, ale zároveň platí to, co si myslím odjakživa – od jisté doby to kojení potřebujeme spíš my, mámy, pro pocit, že děláme to nejlepší, zatímco ti prckové už se bez něj klidně obejdou. Ale i tak mě to pořád mrzí.

Další dny byly napínavé, protože jsme měli zaplacenou dovolenou a ještě den před ní nevěděli, jestli budu schopná jet. Nakonec jsem se na poslední chvíli dala do kupy, antibiotika fakt zabrala.

A tak začal náš druhý týden v pekle. Ale tentokrát to bylo Peklo s velkým P.

Existuje totiž jeden krásný hotel v Jizerských horách, který se takhle jmenuje, a navzdory jménu je to pozemský ráj pro rodiče malých dětí. Je to vlastně jedna velká herna, místo, kde se myslí jen na děti – a právě jejich rodiče, kterým se snaží všechno co nejvíc usnadnit.

Ačkoli slovo dovolená se ve spojení s dvěma malými nezmary prakticky použít nedá, těch pár dnů tady se tomu za celou dobu, co máme děti, blížilo nejvíc. Protože tady je člověk může nechat v podstatě svému osudu a přitom se o ně vůbec nemusí bát.

Zdejší pohoda mě namlsala. V půlce pobytu jsem dobrala antibiotika. A přepadl mě pocit, že už se moc flákám (obzvlášť při pohledu na Šampóna, který si po túře ještě nazul tenisky a šel běhat). Takže jsem si předposlední den vyběhla ten nejprudší kopec, který v okolí byl, k tomu přidala ještě nějaký ten kilometr po magistrále…

…a nemocenská historie se opakuje. Naštěstí už ne tak dramaticky, ale měla jsem zkrátka ještě dalších pár dní na to, abych mohla zírat do stropu a říkat si „jak jsi stará, tak jsi blbá“.

Bohužel příběh nekončí – teď je hlavním aktérem pro změnu zase Honzík. Naše hyperaktivní, neunavitelné, vždy usměvavé a pohodové dítě je v posledních týdnech „Malý smutný muž“, jak ho překřtila jedna z babiček. A nikdo nevíme proč. Možná jen tušíme. Těch událostí, které se v poslední době udály, bylo zkrátka nějak moc. I na nás, dospělé, natož pak na dvouapůlletého bubíka. Ale o tom zas jindy.