Poslední dny naší rodině ukázaly, jak těžké to je, když odchází milovaná bytost a vy jste ten, kdo má rozhodnout, jestli se její čas naplnil.

Myslím, že snad neexistuje těžší rozhodnutí. Pokud odchází milovaný člověk, naším úkolem je mu poslední dny co nejvíce ulehčit, být při něm. Ale nemáme zodpovědnost za to, kdy jeho životní pouť skončí. Jsme svědky jeho posledního boje, a ač si možná někdo z nás někdy řekl, že už je to jen trápení a eutanazie má smysl, neneseme to břemeno rozhodnout.

V případě milovaného zvířete je to něco jiného. Společnost rozhodla, že zvíře na rozdíl od člověka právo na bezbolestný odchod a zkrácení utrpení má. A dala nám do rukou nástroj, který je stejně ulehčující jako svazující.

Jste vděčni za každý den. Každý den, kdy váš pes obohatil váš život víc než většina lidí, které jste potkali. Každý den ty záchvěvy optimismu, když se ještě nažere, přijde vás, i když těžce a pomalu, přivítat ke dveřím, kdy zvládne vyjít ven se vyčůrat.

Veterináři při nejistotě, jestli to ještě stojí za to, doporučují řídit se pravidlem tří: dokud pes žere, vítá páníčka a chodí ven, jeho žití má smysl. V případě, že splňuje dvě z těchto kritérií, je to už na hraně, ale ještě lze bojovat – pokud jedna z těch dvou zbývajících věcí je přijímání potravy. Pokud tohle chybí, nebo zbývá jen jedna věc, není už co řešit.

Jako by to bylo včera… a ne před skoro deseti lety.

Mí rodiče a já s bráchou na dálku jsme denně sledovali, jak Jessinka bojuje. Uvnitř neustále sžíráni tím pocitem nespravedlnosti, že takhle mladý pes onemocní neléčitelnou, neoperovatelnou nemocí.

Ve finále je to jedno, ale s předčasným odchodem se prostě smiřuje hůř. Umírání starého psa, která má svá léta odžitá, je stejně bolestné, ale přirozené. Pohled na psa, který by byl za jiných okolností v nejlepším věku a který na první pohled vypadá vlastně zdravě, trhá srdce.

Hlavně ty oči. Oči, které vás podstatnou část života provázely. Až v posledních dnech jsem si uvědomila, že Jessinin život kopíroval celý můj dosavadní vztah s Šampónem. Přišla k nám jako malé štěňátko v době, kdy jsme se my dva začínali oťukávat. Byla svědkem našeho prvního milování. Asi jí připadalo natolik nudné, že se zabavila rozkousáním vzácné tátovy knihy.

Zažila naše cvičné rozchody a návraty. Svatbu. Narození obou dětí. Právě při pohledu na ně teď nejvíc brečím. Když si vybavím, jak milá a hodná na ně byla, jak trpělivě snášela jejich objevitelské, za chlupy tahající ručičky. Jak se Matýsek šťastně smál, když se mu podařilo ji překvapit ve spánku a na chvíli zabořit hlavu do její srsti. Jak se Honzík chechtal, když jí házel míček a ona mu ho nosila zpátky.

Nikdy, i kdyby ji „trápili“ sebevíc, na ně nevycenila zuby, nezavrčela. Jen se po nás dívala tím mučednickým pohledem, abychom se jí zastali. Tohle všechno jim jednou budu vyprávět, budu jim ukazovat společné fotky – ale oni si to pamatovat nebudou…

Poslední dny naší rodině ukázaly, jak těžké to je, když odchází milovaná bytost a vy jste ten, kdo má rozhodnout, jestli se její čas naplnil. Když nám umírala Jessinčina předchůdkyně, byli jsme vděční, že to šlo rychle a že nakonec dodýchala doma, v tátově náruči. Nebyla ve chvíli umírání sama a nemusela umřít na veterinárním stole.

Myslím, že rodiče, na nichž ta tíha zodpovědnosti byla, nemysleli ani tentokrát na nic jiného. Proto každé ráno doufali, že ještě další den bude stát za to, měli radost z každé drobnosti, kdy se Jessinka sama napila nebo si vzala z ruky milované hovězí.

Každý den si říkali, že tohle ještě není pejsek, který by měl odejít jejich rozhodnutím. Byly to dva týdny. Z konečného pohledu milosrdně krátké, a zároveň strašně dlouhé. Ty poslední dny už Jessinka vyhlížela ze svého pelíšku, jako by se loučila.

Ona to věděla, jen my ještě ne. Věděla, byla připravená a už jen čekala.

Včera ráno už nevstala. Možná ještě mohla bojovat, ale jako by poznala, že rodiče se trápí tím finálním rozhodnutím. Rozhodla se sama, že už se s nimi rozloučila a že je čas odejít. Stejně jako Egginka, dodýchala v náručí své paničky, nebyla sama a především byla doma.

Ty slzy, co mi od včerejška tečou, jsou zoufalé a zároveň úlevné a očistné. Brečím sobecky kvůli nám, co jsme o ni přišli. Za ni jsem ráda. Odešla tak, jak by to chtěl asi i každý z nás, lidí. A teď už ji nic nebolí a netrápí.

Sbohem, Jessie. Pozdravuj tam nahoře Egginku. Děkuju ti za všechno.