Jsou dny, kdy si připadám jako dokonalá matka. Tak tři, čtyři už určitě byly. Ty ostatní bych nazvala Nevím-co-je-za-den-kdy-jsem-si-naposled-myla-vlasy-ani-kdy-jsem-naposled-měla-sex. A kromě toho ještě občas nastane den, kterému se říkává Den blbec.

Ten přitom zpravidla začíná nenápadně. Často dokonce až radostně a optimisticky. Děti nevstanou v půl páté, ale v půl šesté. Honzík při snídani upustí jen hrnek s vodou, nikoli misku s jogurtem. Mates se nesnaží udusit kostičkou lega ani na sebe převrátit odpadkový koš. Šampónova WC mise byla úspěšná, a tak kolem sebe šíří sluníčkovou náladu.

A pak se to najednou pokazí. „Krásného slunečného dne stěží uvěříte, že vás může potkat neštěstí. Ale pracuje se na tom,“ praví můj oblíbený Murphyho zákon. Mé neštěstí nespočívá v nějakém velkém průšvihu, ale v řadě malých.

Takový blbcoden startuje zhruba ve čtyři ráno, obvykle nějakou tou plenkovou nehodou. Matýsek si čas od času připraví i trojitý průstřel, kdy munice projde plenkou, pyžamem a prostěradlem v mé posteli.

V tu chvíli mě napadá, proč se miminům vyrábějí pyžama, která se musí svlékat přes hlavu? Mates má krásné, rychle rostoucí vlásky. Je to snad důvod k tomu, gelovat je jeho vlastním hovínkem?

I ten kojenec ví, že je něco špatně, a zákeřně se mstí. Po rozbalení plíny si ručičkama s gustem hrábne do klína, pak mě jimi pevně chytí za ruku, do plíny si hamtne pro jistotu i chodidly a nakonec ji skopne na zem, kam dopadne podle stejného principu jako namazaný chleba.

V dokonalém blbcodni u toho ještě asistuje Honzík, který v dobré víře plenku zvedne a chce ji důležitě, jak to umí jen batole, odnést do koše. Při tom ovšem obsah trousí po celém bytě. Letím za ním, utírám si rukou zpocené čelo a s příštím nádechem si uvědomím, čím mě Matýsek za tu ruku chytil.

Jedeme dál. Honzík u snídaně otestuje pevnost nádobí i mých nervů a zničehonic mrskne talířem s bábovkou na zem. Matesovu hlavu mine opravdu těsně, ale drobky se na mimino sesypou jako sníh. A co náhodou dopadne vedle, tím se Matýsek vzápětí proplazí a pro jistotu se ještě poblinká, aby byl trojobal dokonalý.

Chystáme se ven. A tady už jde téměř o bajku s poučením, proč nebýt líný. Honzík chce čůrat, a místo abych ho dovedla pět metrů na záchod, popadnu jen nočník v kuchyni. Než ho stihnu vylít, zaměstná mě zas něco jiného, pak na nočník zapomenu… A vzpomenu si až díky zvláštnímu čvachtání. Aspoň už teď vím, jaký zvuk vydává čistě oblečené miminko válející se s nočníkem na hlavě v louži moči.

Při blbcodni moje hladina empatie a trpělivosti klesá rychlejším tempem než obvykle, a stejným tempem naopak roste rozjívenost dětí a bojkot činností, které jindy zvládají s přehledem. Přebalování Matesa je normálně úkon na minutu, teď dovádíme půl dne. Pak si na komodu posadím Honzíka. Natáhne se po nějakém autíčku a než si uvědomím, co se děje, se přebalovací podložka převáží a všechno – čili i dítě – letí na zem, kde se mi u nohou mrcasí Matýsek.

Dopadnou těsně vedle něj. Tedy to si myslím těch pár vteřin ticha po prvotním šoku, než mimino nabere dech a začne ječet jako siréna. Pod přebalovákem mu totiž zůstala ručička.

Místo pohodové procházky hurá na pediatrii. Ne, nejsem přehnaně úzkostlivá matka a na jedno mé zavolání doktorce připadne deset Šampónových preventivních výjezdů do nemocnice. Jenže jsem to byla já, komu loni desetiměsíční Honzík spadl z postele a zlomil si při tom klíční kost. A co hůř, já to vůbec nepoznala! (O tom, kdo mu vylil do obličeje horkou čokoládu, taktně pomlčím.)

Takže od jisté doby budu radši za hysterku, než aby se Mates plazil světem se zlomenou ručičkou. Aspoň nebude Honzíkovi závidět, že ještě nebyl na rentgenu. Naštěstí šlo opravdu o zbytečný poplach a dítě je celé.

A co se tak ještě může za 24 hodin stát? Třeba tohle: U rybníka Honzík těsně unikne atentátu zajícem, který spadne přímo před něj z asi desetimetrového viaduktu. Přežijí to oba bez úhony a já mám námět k úvaze, co by se stalo, kdyby se klukovi trefil přímo na hlavu.

Doma si Honzík hraje s klíčky od auta a zašantročí je právě ve chvíli, kdy Šampón a tchýně odjíždějí do Ikey. Ideální načasování. Mimino v nestřeženém momentě vyrazí na sváču do kočičího záchodu. A kočka se zasekne v okně.

A to si přece jen zaslouží vlastní odstavec. Naše léta bytová kočka letos prvně zažívá outdoorovou sezónu. Jedním z doprovodných jevů je, že ji dost věcí venku vyděsí. Například popeláři. V kombinaci s otevřenou větračkou dveří na terasu vznikají téměř surrealistické výjevy. Třeba kočka, která panicky skočí do mezery dveří dva metry nad zemí, ale než stihne vlézt dovnitř, gravitace ji stáhne mezerou dolů až do bodu, kde se zasekne.

Letím ze záchodu s kalhotama u kotníků přivolaná strašným jekotem kočky a řevem Honzíka. Děsím se, že se vraždí navzájem, ale vidím vřískající kočku rozpůlenou do véčka ve větračce a Honzíka, který vříská s ní, asi ze solidarity. Rychle řeším, jak zvíře dostat ven, než se udusí vlastní vahou. První popud je zavřít větračku a pak dveře otevřít. Ale to jaksi s tou kočkou jde těžko. V podstatě bychom pak už kočku neměli.

Takže ji nakonec vytáhnu za kůži za krkem do výšky, kde se už protáhne dovnitř. Odvděčí se mi mnoha drápanci a tím, že  ji dva dny nevidíme.

A víte co? Když to teď zpětně čtu, on ten Den blbec byl vlastně super. Dal nám do sbírky hezké absurdní historky, kterým se teď už smějeme. A je fajn moci je vytáhnout během dne, který bude úplně normální a poklidný, ale bude mu třeba zrovna chybět to hlavní – humor.