Pobývala jsem tuhle s dětmi u rodičů, aby si Šampón trochu odfrkl od náročné role pracujícího živitele rodiny, a jelikož jaro v polovině května konečně ukázalo zuby, už ani nevím, koho napadla ta odvážná myšlenka: Pojede se na celodenní výlet! Správně jsem tušila, že to nebude jen tak.

Sobotní ráno začalo velkolepými přípravami. Táta, máma, já, batole, mimino a pes – to je sestava, která nemůže zklamat. To jsem ovšem ještě nevěděla, co způsobím svou poznámkou „Akorát musím najít vzadu v autě ten pás k prostřední sedačce.“ Vydala jsem se na průzkum a pás překvapivě nenašla, ale usoudila jsem, že pro jednou to nebude problém.

Můj otec to ovšem za problém považoval, což bohužel zmínil až za hodinu a půl, když jsem měla konečně sbaleno vše, co by děti na jeden den mohly potřebovat (máma: já nevěděla, že jedeme na týdenní dovolenou?). Chtěla jsem pomalu začít s nakládkou, když otec, do té doby netečně sedící u stolu, prohodil: „A s tím pásem bude co?“

Na to já udiveně: „No nenašla jsem ho, to jsem přece říkala, tak holt musí máma vydržet bez něj. Pojedu ještě pomaleji než obvykle a budeme doufat, že policajti jsou na koblihách.“ Táta ovšem můj humor neocenil a prohlásil, že bez pásu se nikam nejede. Což by znamenalo, že nikam nepojede ani máma, protože mí rodiče jsou něco jako siamská dvojčata.

A tak jsme nejdřív zavolali Šampónovi. Jako správná manželka jsem neuváženě hlásala, že určitě bude vědět, jak to s pásem je, a jako stejně oddaná manželka jsem to pak zakecávala, když mi do telefonu bezelstně řekl, že nemá tušení, protože ho nikdy nepotřeboval.

Šli jsme tedy s tátou hledat. Nevím, jestli se minuty vlekly víc mně v roli tátova komparsu, nebo mámě, která v domě hlídala dvě na cestu nachystané, a tedy už celkem nevrlé děti. Ale táta to vzal důkladně, jako vždy. Postupně jsme vzadu napolohovali všechny sedačky, prohrabali se pod nimi, následně přišel na řadu kufr. Vyndali jsme celý obsah včetně všech skrytých kapes.

Táta držel řeč na téma, jaký tam máme bordel, chaos a plno neukotvených drobných předmětů, které za jízdy cvakají a přivádějí řidiče k šílenství. Mlčela jsem, protože některé artefakty, které Šampón v kufru stihl od posledního úklidu nahromadit, zaskočily i mě. Stejně jako zjištění, že v rok starém autě chybí víceméně všechno z povinné výbavy.

Jednu výhodu to mělo, kufr se skvěl čistotou. Bohužel ač jsme v něm našli opravdu leccos, pás v soupisu pokladů chyběl. „Bez pásu se nikam nejede,“ prohlásil znovu ponuře otec. Šli jsme to oznámit mámě, která tuto informaci dvakrát neocenila. Táta naznav, že návrh, že zůstane se psem doma, mu neprojde, oznámil, že pojede svým autem za námi. To už jsem pomalu ztrácela trpělivost a snažila se mu tenhle ekologický velenápad rozmluvit.

Naštěstí mě napadla spásná myšlenka a zavolala jsem švagrovi, který ví o autech všechno. „No jasně, to vaše má pás ukotvenej na stropě nad sedačkou, to jste si nevšimli?“ podivil se a u stolu se rozhostilo napjaté ticho. Tátův výraz hovořil za vše: „Jak to, že jsem ten pitomej pás nenašel? Já?!“ Protože když jsme pak přišli k autu a podívali se vzadu na strop, ani jeden z nás nechápal, jak jsme ho mohli přehlédnout. Máma, která má dar vylepšit atmosféru trefnou poznámkou, se přišla podívat a za zády nám prorocky pronesla: „No tak tohle bych já našla hned“.

Myslela jsem, že teď už konečně s hodinovým zpožděním vyrazíme, jenže táta se chtěl za tuto větu zřejmě pomstít, a tak promptně našel nový problém: Mámin zadek se určitě nevejde mezi dvě autosedačky. Zachtělo se mi bušit hlavou do zdi, ale to už za mě obstaral Honzík. Poznamenala jsem, nechť tchýně promine, že Šampónova máma takto cestovala nejednou a vešla se krásně – a to má o dost širší základnu.

Máma si to vzala osobně, nepochopila, oč tátovi jde, a tak přinesli Matesovo vajíčko a oba si na střídačku sedli dozadu a navzájem se ufesťovali, přičemž máma křičela „Vejdu se sem úplně normálně!“ a táta kontroval „Nevydržíš ani pět minut!“ Podotýkám, že cíl našeho výletu byl vzdálený asi půl hodiny jízdy.

Začala jsem si připadat jako v časové smyčce, protože po dvou hodinách od chvíle, kdy já byla připravená nastoupit do auta, jsme pořád trčeli doma – a navíc se vrátili opět k té geniální myšlence přesunu dvěma vozy.

Chtěla jsem si trvat na svém, ale máma zbaběle vyměkla v náporu řevu mimina i batolete. Zejména Matýsek už nějaký ten čas hlásil, že je čas se rozhodnout. Takže jsme se nakonec do auta naložily jen s dětmi s tím, že nás otec bude vzápětí stíhat a že se sejdeme v bodě B.

Ale na šťastné shledání jsme si museli ještě počkat. Jelikož se máma chtěla cestou „kochat“, vzali jsme to jinou trasou než obvykle a až v její polovině zjistily, že máma si na mapě vyhlédla vyhlídkovou jízdu jednosměrkou… ovšem v opačném směru. A že tutéž trasu nadiktovala i tátovi.

Můj otec v autě zásadně nebere mobil (což je v pořádku, ale jsou okamžiky, kdy by se hodilo být trochu méně zásadový). Takže když si po půlhodině, co konečně vyrazil, a další půl hodině, kdy jel na místo, kde stejně jako my zjistil, že dál neprojede, dostatečně zanadával, přejel celé inkriminované město až na opačný konec, protože si pamatoval, že tam to zná a že je tam velké parkoviště, kde může zastavit a zavolat.

A tak zatímco my už s mámou a dětmi dávno obrážely naučnou stezku, táta telefonoval z druhé strany města, že se na to může vysrat a ať mu laskavě řekneme, kam má tedy vlastně jet.

Toho, kdo dočetl až sem, snad potěší, že happyend se nakonec přece konal a celá rodina, o psu nemluvě, se hodinu po poledni šťastně shledala v místě určení. Celodenní výlet jak vyšitý. A nakonec jsme si i tu druhou půlku moc užili.