V posledních týdnech řeším problém, o němž bych nikdy neřekla, že mě potká. Bojím se jezdit na Belle. Na své milované, svaté, nejhodnější Belle, která by mouše neublížila a o kterou si může každý kolemjdoucí opřít kolo či jiný libovolný předmět.

Že jsem odjakživa spíš posera než hrdina, co se fyzických výkonů týče, to o sobě tak nějak vím. Nejlíp jsem si to ověřila během dvou let, kdy jsem se pokoušela pronikat do tajů Šampónova ju-jitsu. Bavilo mě to, ohromně jsem si zlepšila kondičku, postřeh, tělesnou zdatnost, hodně jsem se o sobě dozvěděla. Ale nakonec nevyhnutelně přišlo to, co jsem čekala od začátku – narazila jsem na psychickou bariéru, limity, když už strach z bolesti a zranění byl tak velký, že jsem to zkrátka vzdala.

Pak jsem doma ještě dlouho slýchala filosofické disputace na téma objevování vlastních hranic, překonávání strachu, sebe sama, hledání podstaty… Jo, to se snadno říká někomu, kdo ovládá snad všechny sporty kromě synchronizovaného plavání a cvičení se stuhou, příroda jej zapomněla vybavit pudem sebezáchovy a k tomu si z vlastního rozmaru vybuduje fyzickou výbavu a kondici profesionálního atleta. Ale především – neměla jsem skutečný důvod se překonat. Byla to zkušenost, přínosná, zajímavá, ale nebyla to moje životní vášeň, kvůli které bych šla za hranu.

Moje psychika prochází tou opravdovou zkouškou až teď. Motám se kolem koní od svých šesti let, s pár přestávkami to bude dohromady tak pětadvacet roků. Za tu dobu jsem z koně spadla celkem pětkrát. Dvakrát jsem si při tom zlomila ruku, jednou měla slabší otřes mozku, naražená žebra a sloupnutou celou dlaň, dvakrát se to obešlo bez jakýchkoli zranění. Jeden pád na pět let ježdění je fajn bilance, řeklo by se.

Toto foto popírá přírodní zákony. Dodnes nechápu, jak je možné, že jsem v tom sedle zůstala i po dopadu. Ale co je hlavní – tehdy jsem se tomu fakt zasmála. A vzápětí se rozjela na další překážku. Dnes? Skákání jsme daly k ledu. Snad jen dočasně…

Jenže čím dál víc mám dojem, že to vlastně není dobře. Říká se, že každý dobrý jezdec na začátku padá. Aby věděl, jaké to je, zvykl si a byl psychicky odolnější. Já to mockrát nezažila, a možná právě proto jsem se najednou začala pádu bát. Strach z neznámého je horší než strach ze známého, aspoň podle mě. A ze své Belly jsem nikdy nespadla.

Několikrát jsem sice zažila lehce krizovou situaci, která výletem k zemi zaváněla – párkrát mi vyklouzla noha ze třmenu, když si mladice ve cvalu z radosti vyhodila, při skákání překážek jsem si občas skoro vystoupila, byly chvíle, kdy jsem si říkala, že bažanti jsou opravdu nejtupější zvířata na světě. Ale nikdy jsem z toho neměla žádný špatný pocit, který by mě nějak ovlivnil.

A najednou je všechno jinak. Poslední týdny, kdy jsem se konečně dostala zase víc k ježdění, se bojím. Jediné pozitivum na celé věci je to, že si myslím, že znám příčinu. Přesněji příčiny – ty dva malé kulíšky, co mám doma. Pokaždé, když na Bellu nasedám, v hlavě mám neodbytně zahnízděnou myšlenku, že hlavně nesmím spadnout, protože kdybych si něco udělala, byl by chod domácnosti poněkud zkomplikován. Eufemisticky řečeno. Prostě mámě od dvou dětí se nesmí nic stát, protože co by s nimi bylo? Zvláštní je, že dokud jsme měli jen Honzíka, vůbec jsem takto nepřemýšlela, ale s narozením Matýska se mi strach postupně vkradl do mysli a pořád se stupňuje.

V kombinaci se zdravotními potížemi, kdy se moje záda pořád ne a ne dát do kupy, tím, že jezdím mnohem míň než kdysi a celkově mám fyzičku na houby a sebedůvěru v bodě nula, je to dost tristní mix. Protože kůň je naše zrcadlo. Má-li být v pohodě on, musí být i jeho lidský partner. A kůň není člověk, nejde ho ošidit výmluvami, něco mu nalhávat, klamat řečí těla či gesty. Má tak citlivé senzory na všechno, co se v nás odehrává, že nám okamžitě odráží nazpět i to, co ještě sami nevíme. A strach vyleze na povrch jako první.

Nedávno jsem byla na kurzu horsemanshipu s Vaškem Bořánkem, jednou z největších kapacit v oboru „koňologie“. Co věta, to tesat do kamene. Mimo jiné tam jisté slečně, která se svým svěřencem bojovala, řekl: „Kůň je přesným odrazem svého pána. Když si člověk neurotik koupí koně pohodáře, stačí, aby za ním měsíc chodil na deset minut denně – a za měsíc má doma koně neurotika.“

A mně je úplně úzko, když pozoruju, jak se kvůli mým vlastním strachům a nejistotě stává z flegmatické, spolehlivé, mouchysněztesiměnoidní Bellinky kůň, který je sice pořád zlatý, ale to jen proto, že má tak úžasnou povahu. Jiný už by mě asi přizabil. Za to, jak ji já jako její člověk, který jí má být spolehlivým průvodcem a oporou, při každé projížďce matu a zklamávám svou nervozitou.

Základem fungujícího vztahu koně a jeho člověka jsou dvě věci: respekt a důvěra. Obojí musí být na miskách vah v rovnováze – a obojí musí být vzájemné. Jen člověk, který věří sobě, může mít sebevědomého, a tedy bezpečného koně. Jen člověk, který věří koni, bude mít koně, který věří jemu – a proto za ním všude půjde. Jen člověk, který má respekt sám k sobě, může mít koně, který respektuje jeho.

Vím, že hranici sta procent jsem se s Bellou asi nikdy nepřiblížila, na to jsem i po těch pětadvaceti letech moc velký začátečník (protože kolik těch let bylo jalových, kdy jsem se dívala, ale neviděla, poslouchala, ale neslyšela, cítila, ale nechápala…). Bylo však období, kdy jsem už opravdu začínala mít ten pocit velkého souznění, splynutí, které je s koněm jako s jedním z mála zvířat možné. Kdy naše souhra fungovala „na myšlenku“, věřily jsme si a navzájem se snažily ve všem si vyhovět, ne proto, že bychom musely, ale protože jsme chtěly.

A šup – stačí pár týdnů, což je vlastně mžik, a všechno je jinak.

Mohlo by to samozřejmě být stokrát horší, navíc já všechno extrémně řeším a z pohledu někoho jiného se třeba vlastně vůbec nic dramatického neděje, vždyť mi kůň jen občas uskočí stranou kvůli pneumatice v příkopu. Kdybys viděla, co dělá ten můj! A o tom to je. Nechci mít koně ze skupiny „Ale-to-přece-dělají-všichni“, když takový není. Věřím, že zase bude líp. Mám kolem sebe skvělé učitele, mistry, kteří mi na té cestě pomáhají. Jen je otázka, jestli to, co šlo dolů týdny, půjde nahoru také týdny, nebo roky. I na tu druhou variantu jsem ale připravená.