Ne, tentokrát nebudu psát o jídle. Víte, nikdy jsem nebyla takový ten mateřský typ. Děti mě kdysi spíš děsily, protože jsem vůbec nevěděla, jak se k nim chovat a jak s nimi mluvit. O tom, že i s batoletem se dá zažít trapné ticho, bych mohla vyprávět. Někdo to má prostě v sobě přirozeně, někdo ne. Já jsem ten druhý případ.

„A já vždycky myslela, že ty budeš mít pořád jen ty koně a možná tak jedno dítě,“ kroutí teď pořád trochu nevěřícně hlavou máma, když pozoruje, jak válčím s batoletem, miminkem a ještě mám plnou pusu řečí, že do třetice už ta holčička vyjde.

Faktem je, že kdyby se nám urodilo po kusu od každého, o třetím zřejmě neuvažujeme. Ale takhle mi (nevím, jak Šampónovi, ten se alibisticky nevyjadřuje) pořád někde v hlavě vrtá ten červíček, že jsme ještě možná neskončili. Šokuju tím sama sebe.

Protože jsem přece pořád ta osoba, která ještě před třemi lety propadala panice, kdykoli měla zůstat o samotě s dítětem. Která si první mimino chovala ve třiceti. Která se dojímala nad každým štěňátkem, ale slintající kojenec jí naháněl hrůzu. A která v reakci na nabídku švagrové, ať se přijede podívat na koupání malého, byla schopná předstírat prudce nakažlivou chorobu.

Až když jsem se stala sama mámou, pochopila jsem, jak jinak, co na tom ostatní (nejen?) ženské mají. Nemíním se rozepisovat o tom, že děti jsou dar a teprve s nimi člověk pozná opravdový smysl života. Jednak mi to připadá samozřejmé, jednak to tak ovšem každý mít nemusí. Prostě chci jen říct, že ty okamžiky, kdy si k sobě přivinete voňavé teplé miminko, jsou něco tak úžasného, že se toho člověk nemůže nikdy nabažit. Stejně jako už vědomých projevů mazlivé náklonnosti, kterými vás začne zahrnovat batole. A říkáte si, že tohle chcete ještě někdy zažít, protože to všechno tak strašně rychle letí…

Zvláštní je, jak se s příchodem vlastních dětí promění vztah i k těm ostatním. Najednou se opravdu ocitáte na druhém břehu, zažíváte onen Aha efekt a až na výjimky jsou vám sympatické všechny děti ve věku těch vašich.

I jinak drsňácký Šampón se slzou dojetí v oku přiznává, že zatímco dřív koukal na ulici po ženských, teď nejvíc pozoruje obsah kočárků nebo nosítek. „Všimla sis, co je dneska všude dětí? Dřív jich podle mě tolik nebylo,“ prohlásil jednou. „Kdepak, ono jich o tolik víc nebude. Jen jsi je dřív vlastně vůbec neviděl, to až teď,“ jsem si jistá já.

Zajímavé je i to, že nekoukám jen na prcky, jako jsou ti naši, ale se stejně velkým zájmem především na puberťáky. A v duchu hodnotím a říkám si: „Panebože, opravdu tohle jednou budu mít doma? I s tímhle účesem a v těchhle hadrech? Tohle oprsklý a sprostý hovado? My jsme přece takoví nebyli. Nebo jo?“ Ano, je mi čtyřiatřicet a už nadávám jak stará – a značně zapomnětlivá – bába.

Obvykle to na mě přijde na přechodu u nás v obci v pravé poledne, když tlačím čtyřicetikilový dvojkočár s kluky do kopce k domu, deváťáci ze základky vybíhají na oběd a dávají nám dost nevybíravě najevo, že překážíme a zdržujeme.

Občas je mi z toho vyloženě smutno, protože Honzík se na všechny důvěřivě směje a připadají mu jako fajn kluci, a oni přitom hulákají, ať tady to zasr… mimino nezaclání. Vím, že je to jen póza, kterou chtějí jeden na druhého udělat dojem, a že je to nejspíš za pár let přejde, ale stejně mi to vždycky zkazí náladu, a hlavně připomene tu neúprosnost času, jak rychle děti vyrostou.

Což mě přivádí zpátky na začátek – pouštět se ještě do třetího, nebo ne? „No jasně, a už máte pro toho třetího kluka jméno?“ říká s kamennou tváří nejen táta. Nikdo nám na holku nevěří! Nicméně mám pocit, že kdybychom to opravdu udělali, jen málokdo nám zatleská. Sice ve svém okolí mám pár rodin, kde na tři exempláře došlo, ale jsou taky v očích majority v lepším případě za „biorodiče“, v horším za idioty, co si zkazili život a budou mít věčně holý zadek.

Protože „normální“ je přece mít dvě děti, kdo má víc, musí být divnej. Koneckonců tahle diskriminace je vidět i ve veřejném sektoru, všechny ty rodinné vstupenky, akce, balíčky, dovolenkové pobyty jsou obvykle pro dva dospělé a dvě děti. Najít cenově dostupné auto, kam by se dozadu vešly tři autosedačky, je skoro nemožné.

To, že na zvládnutí tří dětí má pak rodič jen dvě ruce, sice není diskriminace, ale biologie, nicméně i to je třeba zvážit. Tak uvidíme. Asi to nebude záležet ani tak na nás, jako na těch našich dvou bubících, kolik sil nám do dalších let ponechají. Jsou dny, kdy se cítím, že bych levou zadní mohla řídit školku, a dny, kdy mám pocit, že nezvládám ani sama sebe, natož ještě děti.