„V každé tlusté dívce se skrývá hubená dívka a spousta čokolády.“ Terry Pratchett

Když si zkusím jen tak orientačně představit, kolik už jsem za ta léta, co jsem na světě, zpráskala čokolády, vycházejí mi neuvěřitelná čísla. Čistě hypoteticky, kdyby to bylo třeba obden sto gramů jen za zhruba posledních patnáct let, co jsem se odstěhovala od rodičů (což je klidně možné, protože jsou období, kdy sním denně čtvrt kila, jen to hvízdne), tak je to prozatím nějakých 273 kilo.

Tuhle matematickou hádanku jsem luštila dneska odpoledne, když děti výjimečně synchronně spaly, já měla vzácnou chvilku klidu a rozhodovala se, jestli budu spát, číst si, uklízet, prát, žehlit, vařit, psát článek do práce, psát článek na blog, holit si nohy, bezcílně surfovat na netu, jen tak civět do stropu – nebo cvičit. Nakonec jsem pocvičila mozek a z hlavy vyplivla tohle číslo.

Proč mě to takhle při čtvrtku napadlo? Protože zatímco jsem si do svého tréninkového deníku vzorně zapsala, že k obědu jsem měla tuňáka s rukolou a rajčaty, ve skutečnosti jsem ho zajedla ještě celou tabulkou čokolády a pár dalšími ohavnostmi tohoto druhu.

A až se mě večer Šampon zeptá, co jsem dneska jedla, budu se bít v hruď za toho zdravého tuňáka a podobně laděnou snídani i večeři, ale všechno to ostatní, co bylo mezitím, se mi z hlavy záhadně vykouří. A to tak důkladně, až sama uvěřím, že jsem nic sladkého neměla.

Že žeru sladké ve velkém, jinak se to nazvat nedá, se o mně ví odjakživa. Ale jen málokdo mi skutečně věří ty porce. Proto je vlastně nejjednodušší říkat pravdu, protože pak se lidi zasmějou a řeknou „no určitě, to bys měla dávno sto kilo.“ Ovšem když jsem se seznámila se Šampónem, rázem jsem si připadala jako úplný břídil. Jeho oblíbenou sváčou cestou z práce byla třistagramová Milka, kterou chroupal v metru stejně jako jiní tatranku.

A tak jsem začala svoje zásobičky, Můj Milášek, pěkně schovávat. Protože co jsem dala do společného fondu, to z něj Šampon během minuty odklonil. Jsem zvyklá syslit si do foroty, aby nikdy nenastala ta strašná situace, že doma nic nebude. Jenže Šampón se nevím proč domnívá, že co nesním pomalu i s nákupní taškou, o to vlastně nemám zájem. Moje týdenní zásoby čokolády mizely za den a to i do naší jinak dokonalé domácnosti čerstvě zamilovaných hrdliček dokázalo vnést nějaký ten mráček.

Velikonoční zajíc Lindt, čistý jeden kilogram čokolády. K jeho popravě nám stačil týden.

Ovšem schovat čokoládu před Šampónem je úkol hodný Houdiniho. Ať jsem ji ukryla kamkoli, všude ji vyčmuchal. Pod postelí, za postelí, za vypadávacím prkýnkem na lednici, ve skříni pod oblečením, v obalech od jiných potravin, všechno marné.

Přesto to tenkrát byly zlaté časy. Čokoládu jsem sice schovávala, ale čistě z lakoty. K její konzumaci jsem se hrdě hlásila a ve slabších chvilkách se i rozdělila. A občas pustil chlup i Šampón a věnoval mi čtvereček či dva ze svojí (asi jako součást předehry).

Jenže teď už se za to stydět musím, protože si od rána do večera stěžuju, že to po porodu (ani po prvním, natož teď po druhém) není ono a že už nevím, jak dál. Samozřejmě kecám, vím to moc dobře. Stačilo by nežrat sladký a byla bych dávno na svým. Mám to vyzkoušeno, ověřeno, tak proč si krucinál nedokážu říct, nekupuj to, nežer to?!

Jsem regulérní závislák na čokoládě, jinak si to nedovedu vysvětlit. Kvartální čokoholik. Neumím si dát kostičku nebo dvě. Dokážu ji dva tři týdny nejíst vůbec, už si víceméně odvyknu, a pak stačí jen ochutnat – a je tu totální recidiva.

Přijde mi to tak trapné, že uboze zatloukám, zatloukám, zatloukám. Navíc ulít tu svoji dávku někam, odkud mi ji nevysaje jiný sosák, je čím dál těžší. Protože už nešmejdí jen Šampón, ale i Honzík. A vedlejším efektem jeho neutuchající snahy předělat náš byt v kůlničku na dříví je postupné odkrývání všech mých skrýší. Pomalu mi docházejí nápady, a za chvíli se začnu po nerudovsku ptát: Kam s ním?

Ovšem úplně nejhorší zjištění jsem udělala teď před chvílí, když mi Šampón koukal přes rameno a ptal se, co píšu. Řekla jsem, že text, kvůli kterému mě vydědí. A on má tu drzost mi říct, že o většině mých schovek dávno ví, jen už je nevyžírá. I o té za knížkami v knihovně, kterou jsem doteď považovala za svůj majstrštyk! Úplně mi z toho ta čokoláda zhořkla. Minimálně do zítřka.

Dopsáno o dva dny později. Kauzu knihovna má ještě dohru. Šampón ve slabé chvilce přiznal, že jen blafoval a střílel naslepo. A já husa mu svoji nejlepší schovku prozradila. Do prčic.