Zdá se mi to skoro neuvěřitelné, ale dneska je to přesně sedm let, co mi Bella vstoupila do života. Zpětně mi přijde trochu neuvěřitelný i způsob, jakým to proběhlo. Myslím, že bývalá majitelka se směje ještě dneska. Ani se jí nedivím.
Koupit koně umí samozřejmě každý. Ale koupit dobrého a zdravého koně za odpovídající cenu, to už je trochu vyšší level. Chce to především hodně trpělivosti, aby se člověk nezbláznil z prvního zvířete, které uvidí. A protože trpělivost nikdy nebyla má silná stránka, tak se mi přesně tohle stalo.
Dodělala jsem konečně s velkou slávou školu, nastoupila do první plnoúvazkové práce a zřejmě jsem roupama nevěděla, co dělat, takže jsem začala testovat míru Šampónovy tolerance. Ten ale hru zkazil hned na začátku, protože místo aby mi řekl, že jsem magor, převzal tuto roli sám: „No jasně, proč by sis nekoupila koně?“ No jasně, proč ne?
Zpočátku jsem doufala, že se tělo bude snažit dohnat velikost uší. Ale ne, poměr zůstal už navždy zachován.
A tak jsem po večerech pročítala inzeráty a pak si hledala důvody, proč na ně nakonec neodpovídat. Protože jsem se bála a pořád sama sobě nevěřila, že to myslím vážně. Ona jedna věc je se o nějakého koně starat jako o vlastního, když víte, že finální zodpovědnost je na někom jiném. To mi šlo dvacet let moc dobře. Ale koupit si vlastní živou půltunu, za kterou už zodpovídáte jen a jen vy? Dodnes mě občas ve snu straší Liška z Malého prince.
Pak jsem takhle zjara otevřela další inzerát a z něj na mě vykoukly Oči. Od té chvíle se mnou nebylo k vydržení. I proto, že to byl první zajímavý kůň k vidění pár kilometrů od nás a ne už potřetí v Ostravě. Tři dny jsem na ty fotky čučela a při zemi mě držela jen cena. Chtít tolik za roční hříbě? A vůbec, kupovat malé hříbě, které budu nejdřív pár let piplat, když jsem původně chtěla dospělého „hotového“ koně?
Nakonec jsem ale jeden po práci vyrazila jen tak na kole „na výlet“. Přijela jsem k ohradě a tam, uprostřed stáda dospělých koní, si na hromádce sena hověla Bellinka. Jedna velká koule bláta, pod kterým se po zimě strávené venku skrýval kožich medvěda, přičemž hlava nejvíc připomínala oslíka zkříženého s velbloudem. Marně jsem přemýšlela, na základě čeho bych za ni měla dát tři své tehdejší platy. Ale pod tím vším pořád byly ty oči.
Kupodivu zkušení koňáci se mi za to, že jsem si vybrala podle výrazu očí, nesmáli, naopak. Zato paní majitelka ze mě měla dost legraci. Bella se ani neráčila zvednout na všechny čtyři a já už hlásila, že ji chci. Kdyby měla tři nohy, ani si toho nevšimnu. Zato jsem dobře viděla, jak jsou ty oči hluboké, klidné, laskavé a moudré, u tak mladého zvířete naprosto nezvykle. Méně pateticky řečeno – byla to salámistka od pohledu a přesně to jsem hledala.
Když už Šampóna večer z mého tříhodinového monologu bolela hlava, doporučil mi, ať ji koupím a už ho s tím neobtěžuju. Sláva, konečně jsem mohla začít vypočítávat, proč to nepůjde, ale zatrhl mi to hned v zárodku. A tak jsem druhý den jela na hříbě znovu, tentokrát opravdu testovat, a růžové brýle se pokusila nechat doma. Reálně mělo tak poloviční hodnotu, příplatek v řádu desetitisíců byl jen za zvláštní barvu zvanou isabela, kterou se vyznačuje pouze malé procento koní. A lidi za ni platí jako diví.
Mirabell K. Tak zní její oficiální jméno. Ale kdo by jí tak říkal, že.
Ale čert vem exteriér. Po procházce na vodítku v lese jsem na koni neshledala jedinou charakterovou vadu. Nikdy dřív jsem nezažila, aby bylo roční hříbě tak dokonalým mixem zdravé zvědavosti a klidu zároveň. V tu chvíli bych za ni asi dala jakoukoli sumu, chytila mě za srdce a už nebylo cesty zpátky.
Samozřejmě jsem se teď měla začít cukat, hledat mouchy a tvářit se, že ji vlastně vůbec nechci. Jestli se v Česku u něčeho počítá se smlouváním po arabsku, tak je to při handlování s koňmi (záměrně neříkám při obchodování). Jenže tohle já neumím, takže jsem jen chválila a rozplývala se. Majitelka si mě pak vychutnávala historkami o „dalších zájemcích“, „slečně, které už Bellu slíbila“, „ještě velmi přijatelné ceně vzhledem k původu“ a podobnými zaručeně pravdivými příběhy.
Utřela jsem si slinu z koutku pusy a donutila se vzít si týden na rozmyšlenou. Čekala jsem, kdy mi posledních pár dnů stávkující mozek konečně dodá nějakou zásadní informaci, která mi unikla a která všechno zkazí. Nic takového nepřišlo, zato od paní majitelky přišel mail, že jestli Bellu chci, musím vytáhnout ještě o pár tisíc víc, jinak ji prodá „té slečně“.
Bellinky osud visel na vlásku. Byla jsem tak vytočená, že jsem odpověděla něco v tom smyslu, ať si paní trhne nohou. V té celkové sumě už to bylo sice skoro fuk, ale snaha podojit mě ještě víc než už tak přemrštěnou částkou mě opravdu naštvala.
Ale světe div se, jak rychle nastal obrat. Prostě to paní zkusila, vzhledem k tomu, jak naivní jsem se musela jevit. Protože asi nepotkala moc lidí, kteří nevznesli jediný dotaz na zdraví a původ koně, nechtěli vidět papíry, jen zkrátka přišli, viděli a koupili. Až takový blázen jsem byla.
A ačkoli stále ještě čas od času pojmu podezření, jestli se mezi Belliny předky nějak neinfiltroval osel (to kvůli uším, ne inteligenci), rozhodně jsem za celou dobu ani jednou nezalitovala, že jsem trochu za osla před těmi sedmi lety byla já.
