Půl sedmé večer. Běžný dvoupokojový byt na pražské periferii. V bytě se nachází čtyřiatřicetiletá žena, dvouleté batole, půlroční miminko a kočka. Muž není doma, přestože to slíbil. Žena je poněkud nervózní, ale navenek se tváří, že vše je sluncem zalité.

To není scénář z filmu, ale výchozí zápletka pro jeden typický večer, kdy uspávám děti bez Šampóna. Ve dvou je večerní ukládání pohoda, protože síly jsou vyrovnány jedna ku jedné. Jsem-li na to sama… no, čtěte dál.

Samozřejmě nechci Honzíka vyhánět pryč od miminka, naopak ho zapojuju, co to jde. Jenže je zkrátka ještě ve věku, kdy ne všemu rozumí, a není v mých silách mu vysvětlit, že na uspávání miminka musí být nějakou dobu alespoň trochu klidu.

A tak je v ložnici na přebalováku připravená osuška, vedle miska s teplou vodou, na posteli pyžamko a spací pytel. Honzíkovi v obýváku rozložím všechny možné hračky včetně té momentálně nejoblíbenější, tedy hrnce plného brambor. Sklidím deset nebezpečných věcí z asi milionu, co jich tam je, pokud necháte batole samotné, a ano, taky mu zapnu televizi. Cokoli pro to, udržet ho ve vedlejší místnosti.

Nesu Matýska do ložnice a tvářím se, že jsem naprosto v pohodě a mám to pod kontrolou. Že je to večer jako každý jiný, uspávání bude hračka, všichni si to krásně užijeme. Ještě miminko ani nepoložím na pult a Honzík zjistí, že je v obýváku sám. Přijde se na nás podívat a důkladně se na to vyzbrojí. Přinese si ten hrnec plný brambor, který mu samozřejmě uprostřed ložnice s obrovskou ránou upadne a obsah se rozkutálí do všech stran.

Sklidím úrodu a dál svlékám Matese. Honzík mezitím donese další propriety, které vylepší takřka zenovou atmosféru v ložnici. Několik knížek, autíčka, ideálně ta houkací, pár zvířátek, další hrnec, vařečku. Taky kořenku plnou mletého pepře. A nebojí se je použít. Zatímco se při jeho exhibici pořád usmívám na nahatého kojence, uvnitř už pomalu propuká panika.

Krásná dřevěná edukativní hračka. Dítě se díky ní snadno učí, jaký zvuk vydává dřevo při ráně do skla, do topení či do hlavičky jiného dítěte.

Jak to mimino v tomhle rachotu uspím? S předstihem se proto snažím Honzíka všelijak utišit a zklidnit. Jenže čím víc se snažím, tím křečovitější to je, a s tím větší vervou mi on předvádí, co dovede. Hlavně, abych si ho všimla!

Popadnu vymydlené mimino a pokládám ho na postel, abych mu oblékla… kde je to zatracený pyžamo?! Naštěstí ho zahlédnu odvlečené jako válečnou kořist do chodby. Oblékání na posteli Honzíka enormně zajímá, takže zatímco zapínám knoflíky u Matýskových nožiček, kolem jeho hlavičky nebezpečně víří vařečka a plastový kyblík. Když na mě ani to nezabere, popadne Honzík spacák a odmítá ho vydat.

Neudržím se, zvýším hlas a tím jen přiložím do kotle stresu. Naštěstí mi to hned dojde a snažím se chybu napravit, zase se usměju a začnu zpívat něco srandovního, to obvykle zabírá. Ale dneska moc ne. Už poněkud zpocená konečně v ložnici zhasnu, přivřenými dveřmi ze svítící chodby k nám proudí světlo akorát tak na kojení a já se s Matesem hroutím do křesla.

V tu chvíli ovšem Honzík teprve rozbalí svoje nejlepší čísla. Nejdřív ve všech možných tóninách předvede svoji dvouletou slovní zásobu. Pak otevře dveře dokořán, abychom náhodou nebyli potmě. Následně je zase s gustem přibouchne, jen ať to duní, poté s nimi asi tak stokrát třískne o zeď, aby z toho něco měl i soused, a najednou nevidím nic.

Zato slyším, jak malé nožičky ťapají tmou k nám, přičemž samozřejmě zakopnou o všechno, co se kde válí. Nikdy by mě nenapadlo, jak hlučná dovede být třeba kostička lega, když se odrazí od skříně. Po chvíli se rozkoukáme, povytažená roleta pouští dovnitř něco světla z večerní ulice. Honzík se uvelebí na parapetu a mezerou pozoruje dění venku. Na chvíli zadoufám, že to půjde, protože je docela potichu. Ale to mu vydrží právě jen tu chvíli.

Pak popadne autíčko a začne s ním jezdit nejprve po topení a posléze po skle. Úžasný zvuk! Doporučím mu, aby zkusil ještě zabouchat. Ač se ten kluk často tváří, že neví, co po něm chci, najednou chápe mou ironii až moc dobře a „pokyn“ s radostí splní Matýskovi přímo u hlavy.

Ani to ho ale nezabaví dlouho. Máma přece nemůže sedět potmě zticha s bráchou v náruči, taková nuda! A tak se mi sápe na klín s vařečkou a bramborou v ruce, mimino nemimino, takže nakonec mám na sobě oba a jen hlídám, aby Mates během kojení nepřišel o oko.

O postýlku je v naší domácnosti rvačka. Ale to večerní ukládání neurychlí.

Ale to nejlepší teprve přijde. Po dvaceti minutách, kdy je jasné, že u prsa mi dítě dnes bohužel neusne – má oči jako sůva a já se mu vůbec nedivím – přenáším Matýska do postýlky. Honzík zavětří šanci na závěrečnou exhibici. Uvede ji ukázkou stěhování nábytku. Pak mi ukáže, jak obratně na postýlku dokáže vyšplhat a že nějakou dekou přece Matýska rozmazlovat nebudeme, proto mu ji pětkrát za sebou stáhne.

Pokusy odlifrovat ho za dveře jsou marné. Zavřené si otevře, za zamčenými začne nabírat. Mates už toho má akorát tak dost a vyhlásí soutěž, kdo to rozbalí víc. Nakonec se přistihnu, že stojím v otevřených dveřích do ložnice, tři metry na každou stranu ode mě brečí jedno dítě a já vůbec nevím, co mám dělat.

Jak to dopadlo? Ráda bych napsala, že se Honzík nakonec umoudřil, společně jsme Matýska pohoupali a růžolícího uložili do peřin. Pravda je taková, že pár minut brečíme všichni tři. Mates kvůli únavě a narušení uspávacího rituálu, Honzík proto, že jsem do ložnice zamkla, a já pláčem zvaným „Nevím, proč brečím, prostě brečím“. Chtěla jsem se začít smát, ale nějak se z toho záhadně stal pláč.

Mimino se nakonec ukáže jako nejrozumnější, protože zničehonic usne uprostřed breku. A jakmile ztichne Matýsek, Honzík se rázem utiší taky. A poté, co už bez problémů o něco později uložím i jeho, se zklidním i já. Takže když o čtvrt hodiny později vkráčí Šampón s úsměvem do dveří, po předchozím dramatu není ani památky.

A o tom to všechno je. Murphyho zákon matek na mateřské – ať se děje cokoli, z dětí se vždy stanou vzorní andílci pět minut před tím, než přijde tatínek domů.