Když někomu prozradím, že mám koně, obvykle si o mně lidi začnou myslet, že musím být nechutně bohatá. Jsou takoví, kteří to i nepokrytě řeknou. Odpovídám jim, že mají pravdu. Jsem nechutně bohatá – co do zážitků a inspirace, které takový kůň dává. Jinak je to spíš naopak. Kdo má koně, ten nikdy majetný nebude, leda si ho už jako boháč pořídil.

Tohle je můj vůbec první text, který o Belle píšu, ačkoli jsem to měla v plánu od prvního dne, co jsem si ji pořídila. Nicméně jsem si od začátku psala pracovní deník, kam jsem zaznamenávala všechno podstatné, abych věděla, jak mi „výchova“ toho mého dítěte jde. Dneska vím, že celou tu dobu vychovávala ona mě, a pokračuje v tom pořád, ale o tom bude napsáno ještě dost a dost.

Z toho deníku vyplývají zajímavé věci. Tak třeba to, že Šampón byl opravdu svatý. Jednak to byl především on, kdo mě nakonec přiměl sebrat odvahu a přejít od toužebného vzdychání (po koni) k činům. A jednak neřekl ani slovo, když jsem u ročního hříběte zpočátku trávila čas, který byl do té doby vyhrazený jemu.

Dokonce za ním chodil skoro pořád se mnou. S odstupem to komentuje slovy, že jinak by mě ani neviděl, což je víceméně pravda. K tomu mi půjčoval na tajňačku auto od rodičů, abych se tam vůbec dostala. Uměl taky trochu srovnat paní bývalou majitelku, u které jsem Bellu ještě pár měsíců měla a se kterou nebyla zrovna rozumná řeč.

Nekomentoval, když jsem nakupovala všechno vybavení v podobném tempu a množství jako on čokoládu (pravda, ta stojí o něco míň). Přiznám se, že já jsem pro jeho ju-jitsu rozhodně takové pochopení v prvních letech neměla, a to přitom do našeho života skoro nezasahovalo. Nebo mě spíš pramálo zajímalo, dokud jsem si ho nevyzkoušela sama.

Po pár letech už je ale samozřejmě všechno jinak. Šampónovi Bella zevšedněla a lásku už mi tímhle způsobem taky dokazovat nepotřebuje, takže kdykoli pronesu, že ji neviděl, ani nepamatuju, opáčí, že za ní přece zašel tuhle. Já pak vítězoslavně vytasím deník a usvědčím ho, kdy přesně tam naposled byl (před čtyřmi měsíci) a co tam dělal (klikoval na zábradlí nebo kutálel pneumatiku od traktoru).

A co máme prcky, tak už je to úplně o něčem jiném. Zatímco dřív byly v deníku sáhodlouhlé zápisky, kde jsem popisovala pomalu každý Bellin nádech výdech, teď je tam obvykle poznámka typu „Dnes s dětmi. Jen rychlé pohlazení ve výběhu – Mates řve“. Případně „Dnes s dětmi. Neúspěšný pokus vypustit Honzíka z kočárku a něco dělat. Omluvit se Milošovi za jabka plovoucí v sudu.“

Proto je teď ten sešit kouzlem nechtěného spíš deníkem, který kopíruje ani ne tak výcvik Belly, jako vývoj kluků.