Bývaly doby, kdy jsem o tomhle heslu byla ochotná diskutovat celou věčnost. Obvykle se to čirou náhodou dělo při sportu. Třeba na běžkách. Jedete s někým, kdo je o deset tříd jinde, a pořád ho ne a ne dohnat. Dotyčný pokaždé čeká na kopečku, směje se od ucha k uchu, a ve chvíli, kdy k němu konečně s plícemi vyplivnutými do sněhu dorazíte na vzdálenost pět metrů, jen prohodí: „Dobrý? Tak jedem!“ a zase zmizí v dáli s úvodní hláškou na rtech.

Od doby, co mám děti, můžu potvrdit, že je to skutečně pravda. Když si myslíte, že už fakt nemůžete, vlastně jste teprve na začátku svých sil.

Náš první syn Honzík je v něčem úplně ukázkové dítě za odměnu a spánek je jedna z těch věcí. V půl osmé večer zalehne, v půl osmé ráno vstane, k tomu si dá tři hodinky odpoledního šlofíku, i teď ve dvou letech. A navíc nepotřebuje uspávat – to si tak nějak svou rozmluvou s panem Fenkem obstará sám.

Samozřejmě to tak nebylo vždycky, ale protože člověk si všechno idealizuje a pamatuje většinou jen to hezké, tak si s mužem oba nějak myslíme, že tomu tak je od chvíle, co přišel z porodnice (syn, ne muž). Já sice tuším, že ne, ale držím partu, ať má Šampón radost.

Když se loni v říjnu narodil mladší Matýsek, zpočátku to vypadalo, že svého staršího bráchu ještě trumfne. Jevil se jako spánkový velmistr. Spokojeně si i přes den pospával pět šest hodin v kuse a my po sobě s Šampónem pokukovali, v očích nevyřčené dilema: Nechat ho spát a vychutnávat si to vzácné ticho, nebo ho vzbudit, protože „tohle už je přece divný“?

Obvykle jsme vyměkli po těch šesti hodinách. Zpětně viděno, šlo o neomluvitelné plýtvání! Spánkový velmistr se změnil v nočního upíra. Prostě přestal v noci spát. Přes den spí stále moc rád, jenže přesně v době, kdy je vzhůru ten druhej. Takže jedu už řadu týdnů nepřetržitou směnu – ve dne vzhůru, v noci vzhůru.

Vyzkoušeli jsme všechno možné. Různé pozice v postýlce i mimo ni. Různé typy dek a spacáků. Různý sklon matrace. Světlo. Tmu. Ticho. Zvuky. Před spaním mazat, nemazat. Kojit přes spaním na všechny možné způsoby. Větrat, nebo naopak topit. Vyhnat z ložnice tatínka… Došlo i na protiprdové kapky, homeopatika… A nezabralo nic, co dvacet minut je ten zplozenec pekla vzhůru.

Nemít vedle v postýlce jeho bráchu, tak si poradím. Probdělé noci bych věnovala výzkumu chování kojenců a určitě bych přišla záhadě na kloub. Třeba metodou pokus omyl, ale přišla. Jenže teď mám v noci jedinou prioritu – co nejrychleji křiklouna umlčet, aby nevzbudil sourozence, protože fakt nevím, co bychom dělali, kdyby se ta noční radost ještě zdvojila.

A co zaručeně a nejrychleji uspí mimino? Prso. To moje ovšem neměří dva metry a vstávat co půl hodiny k postýlce se mi opravdu nechce, vlastně tak od dvou ráno už to ani snad nedokážu. Takže Mates nakonec dosáhl toho, o co mu podle mě celou dobu šlo, tedy dostat se k zdroji potravy bez omezení.

Moje noc teď vypadá tak, že do nějakých deseti večer je relativní klid, po desáté už sedím na gauči, předstírám, že si čtu, a jen čekám, kdy to vypukne. V půl jedenácté se ozve takové to „ee, eee, eeee, eeeeeeeeeeeeee – tak kde to vázne“, já si povzdechnu, popřeju Šampónovi dobrou noc a jdu opět měrně hledat pohodlnou polohu, ve které bych vydržela osm hodin bez hnutí.

Takže sice nespím, ale výhodou je, že aspoň nespím vleže. Na všem se dá najít něco pozitivního. Ale co mě nejvíc udivuje – zatímco ve dvaceti jsem po propařené noci klidně šla na osmou na přednášku do školy a ještě odpoledne na brigádu, o pět let později už jedna propařená noc znamenala dohánět to spaním tři dny. O dalších pár roků později jsme radši pařit přestali, protože bychom to dospávali po zbytek roku.

A teď? Nespím prakticky vůbec, a přesto jsem schopná akce. Pravda, občas mluvím z cesty a večer zjišťuju, že část dne mám jako v mlze a vůbec si nepamatuju, co se dělo, ale pořád žiju, děti taky, takže asi v nějakém nouzovém režimu funguju. Tak jen doufám, že mám ještě pořád dost silnou baterku.