Každý den si uvědomuju čím dál víc, jak strašlivě zapomínám. Hlavně od doby, co mám děti. Ačkoli můj muž tvrdí, že si pamatuju i to, co se nestalo a co nikdy neřekl, já vím svoje. Co si nenapíšu, nevím. Kdyby šlo jen o to, že týden dní přemýšlím, jak se jmenuje ta herečka z Přátel, je to asi celkem jedno. Jenže fakt, že mi paměť vypovídá službu, si bohužel nejvíc uvědomuju v souvislosti s dětmi. Zažívám s nimi toho tolik, že jedna událost přebíjí druhou v rychlém sledu a mě mrzí, že některé si už prostě vybavuju jenom stěží nebo vůbec. Takže jsem se rozhodla o nich psát. Pro sebe, pro lidi, které to bude bavit, a hlavně pro vás, kluci. Abyste si jednou mohli přečíst, jak jste to s maminkou měli těžké.
Taky jsem zjistila, že ačkoli jsem dávno dospělá, vlastně toho o sobě ještě spoustu nevím a teprve tři nejmladší bytosti v mém životě mi dovedou ukázat pravdu, která se mi ne vždycky líbí. Jsou jimi právě mí dva synové a – nechť mi můj muž promine – můj kůň. Chlapa totiž vždycky nějak ošidíte, ale děti ne. Natož pak koně. Děti jsou zrcadlo, které odráží, jak se chovám. Kůň odráží i to, co si myslím. Někdy je ten obraz docela krutý, někdy dost vtipný a pokaždé velmi poučný.
Blog je pro mě cesta k tomu, aby vzpomínky nevybledly. Nechci dělat za každou cenu humor ani být přehnaně patetická. K obojímu mám sklony a obojí je občas trapné. Nebojte se mi to napsat. A proč zrovna Prašná cesta? Je to slovní hříčka ála Nomen omen, navíc celkem trefně vystihující popis mojí cesty životem.
P. S. Blog jsem si kdysi psala už na vysoké škole. Dnes ho beru spíš s úsměvem, ale než bude na Prašné cestě aspoň pár stop ze současnosti, překopírovala jsem sem do začátku pár textů z pravěku. Koneckonců, i to jsem byla – a jsem – já. Proto zde dočasně najdete články z idnesu staré několik let.
