Našli jsme psa. Bez páníčka, bez známky, bez sebe. Tak jsme ho naložili a chtěli po institucích všeho druhu, aby nám pomohly. V českém Kocourkově se ze zdánlivě jednoduchého úkonu vyvinula infarktová anabáze.

Byli jsme s přítelem na chalupě u kamarádky v jedné vesnici nedaleko Kostelce nad Černými lesy. V neděli dopoledne jsme se vraceli zpátky do Prahy a při průjezdu Louňovicemi nedaleko Říčan jsem najednou vykřikla: „Brzdi!“

U krajnice se motal pes. Dlouhosrstý jezevčík, už značně starý a prošedivělý a především viditelně vystrašený a dezorientovaný. Rozhodně nevypadal jako zkušený vesnický samovenčič, který je ve svém rajónu (spíš bych tipla, že ho někdo vyhodil z vozu). Sice jsme byli v obci, ale v daném místě jezdila auta minimálně sedmdesátkou. Vystartovala jsem z našeho vozítka a vrhla se za jezevčíkem a každou chvíli čekala, kdy skočí někomu pod kola. Přítel naháněl z druhé strany, pejska jsme po nějaké době chytili, naložili – a co teď?

Věděla jsem, že v Dolních Měcholupech je nějaký zvířecí útulek. Čili jsme – zhruba v půl dvanácté – zamířili tam. Jezevčici (byla to fenka) odmítli s tím, že jsou zařízení pouze pro kočky, a poslali nás do pražské Tróji. Přítel podotkl, že jsme psa našli nedaleko Říčan. Tím pádem Trója padla, tam by nás prý nepřijali, a byli jsme odkázáni na Městskou policii v Říčanech.

V Říčanech jsme nejprve v autě cca půl hodiny čekali na strážníka, který byl na výjezdu a po telefonu jevil pramalé nadšení pro věc. Nicméně když dorazil, na psa koukl okýnkem a přítele vzal na služebnu „podat hlášení o události“. Já u toho nebyla, v autě jsem seděla téměř hodinu – tak dlouho byl přítel vevnitř, aby nakonec vyšel vytočený až na půdu a téměř bez výsledku. Hovor tam probíhal zhruba takhle:

„Tak kde jste ho našli?“ „V Louňovicích.“ „A proč nám ho teda vezete sem?“ „Byli jsme s ním v útulku v Měcholupech a tam nás poslali k vám“. „Ale tady my ho nemůžeme vzít, to byste ho museli najít v Říčanech, musíte s ním do okrsku Lysé nad Labem.“ „???!!!“ „No ano, ten pán, co to má na starosti, tu není.“ (Načež přišel ten pán, který to měl na starosti, a odmítl si psa vzít.) Přítel popadl dech a zkusil to znovu: „Ale to je snad jedno, kde toho psa najdeme, vy byste nám měli tak jako tak pomoct.“ „Vy jste ho hlavně neměli vůbec nabírat, tak jestli nevíte, co s ním, jeďte zpátky do Louňovic a vyhoďte ho na silnici tam, kde jste ho našli.“ „Vy si snad ze mě děláte legraci?! A to máte na autech napsáno Pomáhat a chránit!“ „Ne, pane, to mají státní policisté, to my nemáme!“ „Áha. Vy nepomáháte a nechráníte. Takže kdybych já vám teď řekl, že jsem ho našel v Říčanech, tak ho vezmete?“ Prý ano. Prostě fraška…

Nakonec ten milý strážník dal příteli číslo na starostu Louňovic s tím, že bydlí „v dolíku u krámu“ a ten že si psa musí vzít, ať chce, či ne. Takže to už jsme fenku měli asi tři hodiny a dojeli s ní znovu na místo činu, kde jsme další hodinu bloudili a hledali starostův dům. Nakonec se nám podařilo dozvonit nejdřív na sousedy a po nich na jeho ženu a ta nám řekla, že pan starosta je na hřbitově a staví tam chodník. V zápětí jsme mu zavolali, načež nám do telefonu řekl, že žádného psa nechce. Na naši námitku, že dle slov Městské police Říčany je jeho povinností jako nejvyššího zastupitele obce si psa vzít, odpověděl, že tedy ano, ale že v neděli nepracuje a ať psa přivezeme zítra. To už se přítel opravdu rozčílil a řekl mu něco v tom smyslu, že teď půjde a psa vyhodí na silnici, kde ho našel, a až se tam kvůli tomu srazí čtyři auta a dojde k největší nehodě v historii Louňovic, bude mít pan starosta co vysvětlovat.

„Tak přijeďte na hřbitov,“ slyšel nakonec. V tu dobu už jsem si na zadním sedadle vypěstovala k jezevčici s krásnýma velikýma očima téměř mateřský vztah a byla rozhodnutá si ji nechat, pokud starosta situaci nějak nevyřeší. Ten přišel k autu, rázně otevřel dveře, sebral mi ji z klína a vypustil ji do hřbitovního areálu obehnaného zdí se slovy, že zavolá jedné místní paní, která zná všechny v obci a bude určitě vědět, čí pes je. Moc se mi to nezdálo, ale nic lepšího na výběr v dané chvíli nebylo. Přítel mu tedy aspoň vnutil svůj telefon s tím, aby mu starosta zavolal, jak to dopadlo.

Večer se nikdo neozval, následující den jsme volali, číslo nikdo nezvedal, pak znovu další den, nakonec jsme poslali smsku. Po týdnu starosta odpověděl, že mu pes ze hřbitova utekl…

Docela hořký konec. Po půldenním martyriu, kdy si nás jednotlivé úřady přehazovaly jako horký brambor a nikdo neprojevil špetku snahy situaci nějak příznivě řešit, by člověk opravdu rád zažil happy-end. Nechci nikomu sahat do svědomí a chci věřit, že pejsek opravdu utekl sám a nebyl ze hřbitova „odejit“, ale i tak je to smutné. Kam asi šel? Zpátky k silnici? Za tmy? Nebo někam jinam? Je ještě naživu? Patří někomu? Našel ho?

Pokaždé, když projedu Louňovicemi, si na toho starého jezevčíka vzpomenu. Je to „jen“ pes – ale pomáhat a chránit by snad mělo platit i pro něj. I proto, abychom viděli, že „těm, kteří jsou tu pro nás“, můžeme důvěřovat. Nějak mi to nejde…

Psáno pro blog kozmova.idnes.cz